 | |
| Články a úvahy | |
|
Pavel Kuneš Jak mluvit o Pánu Bohu v roce 2011 (text článku uveřejněného v revue České křesťanské akademie Universum 1/2011) Zamyšlení nad praktickou a každodenní přítomností nás křesťanů ve světě. Příspěvek k rozhovoru o současných těžkostech katolické církve a úbytku její důvěryhodnosti. A nejen to. Také připomenutí nadějných možností. Jak mluvit o Pánu Bohu, je častá otázka, nad kterou přemýšlejí jedinci i skupiny křesťanů, když pozorují nezájem okolí o hodnoty, kterých si sami váží. Jak lidem mimo stojícím přiblížit Boží skutečnost i blízkost? Jak mluvit o Pánu Bohu s vlastními dětmi? Odpověď je jednoduchá: Především s respektem. Svatý Anselm (+1109) o Bohu napsal: „Pán Bůh je ten, nad koho víc si nemůžeme myslet!" O tisíc let později řekl Albert Einstein: „Ve vesmíru se projevuje Rozum, který nekonečně převyšuje nás lidi." Je-li to pravda, a já jsem přesvědčen, že ano, měli bychom o něm mluvit se zatajeným dechem. Uctivost k Pánu Bohu vyplyne sama, jakmile si člověk uvědomí své místo na světě i nejistotu svého života a postavení Boží. Uznám-li opravdu rozdíl mezi sebou a Pánem Bohem, a to není snadné, nezbude mi než uctivost a vědomí nutnosti držet se při zemi. SOUČASNÁ SITUACE Jak jsem se k tomu dostal sám? Těžko a trvalo mi to dost dlouho. Prvním znejistěním na téhle cestě bylo setkávání s amnestovanými křesťany po roce 1960. Měli za sebou výslechy a věznění, nekonečné utrpení a veliké zážitky víry. Nesahal jsem jim ani po kotníky. Tehdy velmi utrpělo moje sebevědomí mladého kaplana, všeznajícího, kázajícího a zpovídajícího. O něco později jako mladý kněz jsem na setkání středoškolských spolužáků vyprávěl o Pánu Bohu, až mi jeden z nich řekl: "Ty mluvíš o Pánu Bohu, jako by to byl stůl nebo židle!" Zhrozil jsem se sám sebe, ale se studem jsem to uznal. Přitom tuto ohromující pravdu řekl spolužák, který nepatřil mezi návštěvníky kostela a nijak se k církvi nehlásil. Nejvýrazněji mě probudila zpověď u pozoruhodného kněze, Bohumila Bílého. Zásadně změnila můj život: Donutil mě uznat, že moje hříchy jsou opravdu hříchy a nejsou lehčí nebo zanedbatelnější než hříchy ostatních lidí. Musel jsem nakonec ještě přiznat, že za jistých okolností bych se mohl chovat stejně nebo hůře než ti, které jsem v duchu odsuzoval. Nezbylo mi, než se zařadit do lidu Božího. Na podzim roku 1965 to byl pro mě okamžik spásy. Ačkoliv víme z Bible o Pánu Bohu velmi mnoho, mnohem více než ostatní lidé, nemáme důvod se cítit nadřazenými. Svých informací totiž dostatečně nevyužíváme, dokonce je někdy deformujeme. Podívejme se na několik příkladů. (1) Čteme bibli polovičatě a lajdácky. Podívejme se na dva jednoduché příklady hned z prvních stránek bible. Skoro v žádné biblické dejepravě a na žádném obraze uprostřed zahrady není zmíněn kromě stromu poznání dobrého a zlého také strom života. Přestože měl ohromnou důležitost ve vyprávnění (Gn 3,22!), není uváděn v 99% případů. Hledáme a vymýšlíme si odpověď, proč Hospodin nepřijal Kainovu oběť, ačkoli je to v textu výslovně napsáno (Gn 4,7), Kainovo znamení bereme jako znevažující a odsuzující, ačkoli bylo ochranou a darovaným časem k uznání hříchu a lítosti – až do konce vyprávění o zabití Ábela nemluví Kain s Hospodinem kajícně, ale zpupně. (2) Nebereme v úvahu současnost. V našich nových učebnicích náboženství zkraje devadesátých let bývalo znění Desatera citováno z ekumenického překladu bible (nebudeš dychtit místo nepožádáš, pamatuj místo pomni atd). Na otázku, proč v současném znění ustupujeme od této verze a navracíme se ke staré, odpověděl rozhodující činitel: „Zjistili jsme na Moravě, že jediní, kdo si s dětmi opakují náboženské pravdy, jsou babičky a ty jsou zvyklé na starý překlad! proto se musíme vrátit ke starým formulacím.“ (Tyto dosud užívané formulace Desatera, uváděné v Katechismu katolické církve jako katechetické formule, vznikly nepatrnou úpravou z prvního vydání bible kralické už z roku 1579!) (3) Vyučujeme bezmyšlenkovitě. K učitelským zásadám patří dobře rozdělit látku a vymezit pojmy. Přesto jsem na jedné a téže straně kterési naší učebnice náboženství v běžném textu našel slovo otec v pěti významech: Otec nebeský, Svatý Otec, otec biskup, otec farář a otec naší rodiny. Qui bene distinguit, bene docet, nás učil prof. Josef Kubalík, učí dobře ten, kdo dobře rozlišuje. Požadavek Pána Ježíše v téhle věci je lépe v církvi ani nezmiňovat (Mt 23,9). (4) Mluvíme a nekonáme. Po roce 1989 se nejprve pro vztah mezi církví a státem používalo spojení odluka církve od státu. Když se ukázalo, že bychom měli málo peněz, začalo se mluvit o spolupráci se státem. Na podzim roku 2009 po prohraném soudním sporu o katedrálu použil Katolický týdeník výrok člena církevní komise: Nastává další kolo boje o katedrálu. Co tedy byla pravda? Spolupracujeme nebo bojujeme? PROTI PROUDU ČASU (5) Jednáme proti vlastním prohlášením. V dějinách vznikly církvi a lidem škody, když misionáři vnucovali domorodcům evropské způsoby života. Dnes proto v církvi mluvíme o inkulturaci, o možnosti včlenění evangelia do všech kultur. Přestože je inkulturace prohlašována za zásadní, v některých oblastech jedná církev docela obráceně. Uvádím jednoduchý doklad. V Konstituci o posvátné liturgii druhého vatikánského koncilu (oddíl D, Přizpůsobení svérázu národů a tradicím) se o pohřbu píše: „Pohřební obřad ať vystihuje zřetelněji velikonoční smysl křesťanské smrti. Má lépe odpovídat podmínkám a tradicím jednotlivých zemí, i pokud jde o liturgickou barvu.“ (O Ltg 81). Jediné dvě věty, víc tam není. Pravděpodobně autoři mysleli na užívání tradiční bílé pohřební barvy v Číně, která v 16. století byla trnem v oku římským katolíkům a spolupůsobila při likvidaci jesuitské misie. Přesto někoho napadlo, že tady je dnes příležitost k inovaci. Že by se pohřební barvou měla stát fialová. Taková změna při pohřbech v naší zemi i v evropské civilizaci je ovšem protismyslná, absurdní. Fialová barva v žádné kultuře nebyla nikdy barvou naděje, ale kajícnosti. A v žádném směru neodpovídá velikonočnímu, nadějnému smyslu smrti. Tento bizardní nápad se jako móda rozšířil všude. Je to doklad přehlížení místních zvyklostí, tisíciletých tradic a opak inkulturace, kterou hlásáme. Jde pouze o to, abychom něco inovovali, ukázali činnost. Nemáme-li řádný program, takhle si přesto můžeme udělat čárku: Nejsme nečinní, něco jsme vylepšili, máme bod k dobru. Podobně někteří katolíci i u nás chtějí učinit znovu latinu „poutem jednoty církve“. Latinsky se ve středověku mluvilo v kruzích vzdělanců. Dnes ani mladí jesuité nemají latinu v krvi, vzdělanci mluví především anglicky. Kdyby tito usilovatelé o vyjádření jednoty církve latinou byli poctiví, museli by prosazovat celosvětově nikoli latinu, ale angličtinu. Zjevně jim tedy nejde o jednotu, ale o nechuť vůči duchu druhého vatikánského koncilu. Na něj ostatně svalují vinu za nynější ztrátu společenské prestiže katolické církve. Ale je možné vrátit se o tisíc let zpátky? Nebo se z trucu uzavřít do gheta? To přece byl donucen prolomit už sv. Petr. Nemáme-li na zřeteli jednotu vnitřní, nejdeme-li ad fontes, není-li nám vzácnější evangelium než struktury zděděné ze středověku, nezbývá nám než svádět vinu na jiné, měnit liturgické barvy, zavádět tridentskou mši nebo další projevy zbožnosti minulých staletí. Domnívám se, že už z těchto několika drobností je zřejmé, že si jako katoličtí křesťané nemůžeme vyskakovat. Sami máme máslo na hlavě. Musíme dokonce i před lidmi stát skromně. A tím spíše stát v uctivosti před Pánem Bohem. NĚCO POZITIVNÍHO Víme o evangeliu! To je v dnešním světě ohromná přednost. Evangelium Ježíše Krista je pozitivní, optimistická zpráva o Pánu Bohu, o světě, o mně. V listě Filipanům (3,8-14) popisuje sv. Pavel poznání Ježíše Krista jako svůj životní objev. My se hlásíme ke křesťanství, měl by se tedy Ježíš stát i naším objevem. Nejsme křesťany kvůli křesťanským kořenům Evropy, kvůli rodičům ani kvůli dokonalosti církve, ale kvůli Ježíšovi, kterého bychom si měli cenit nade vše. Program sv. Pavla v tomto rozhodnutí by měl být i naším programem. Kdysi jsem se domníval, že Ježíšova slova „beze mě nemůžete dělat nic“ (J 15,5) patří mezi orientální přehánění. Vždyť dnes jde ve světě všechno bez něho! Ano, ale jde to nakřivo, a dlouho to nevydrží. Násilná vojenská řešení lidských těžkostí přinášejí další bolesti a bývají velmi málo úspěšná. Po roce 1989 byly u nás schváleny některé tak špatné zákony, že umožnily šíření zla. Bez plnění Ježíšova prvního a základního požadavku změny smýšlení (Mk 1,15), bez uznání vlastní chyby, bez spolupráce s ostatními lidmi evidentně nelze žít v pokoji. Jsem přesvědčen, že mluvit o Pánu Bohu v novém tisíciletí není na prvním místě otázkou výběru slov, nového slovníku. Na prvním místě je to problém naší úcty před Tím, který nekonečně přesahuje nás lidi. Teprve takto obnovená úcta se časem samovolně projeví i změnou slovníku. PROMĚNENÝ SVĚT V posledních letech se mnoho změnilo: mobily, počítače, internet, MP3… Je více volného času. Lidé se mohou zabývat teologickým studiem – kdosi napsal, že před kazatelnou už nesedí ovce, ale studovaní lidé. Bible i jiné knihy jsou každému dostupné. Lidé přemýšlejí o věcech, které kdysi nikoho nenapadly, obtížná místa v bibli nikdo neznal. Církev moudře dělala výběr liturgických čtení. Dnes lidé požadují vysvětlení obtížných míst a mají na ně nárok. Není to snadné. Nedávná několikaměsíční četba knihy Josue v jednom našem kroužku vedla k opakovaným prosbám: „Nečtěme dál. Je to hrozné čtení.“ I děti mají odvážné otázky. Neuspokojí je formální tvrzení, v dnešním prostředí potřebují pochopitelné a srozumitelné odpovědi. Uvedu některé anonymní dotazy v primách na Arcibiskupském gymnáziu v Praze, tj. od dvanáctiletých dětí: Jak Pán Bůh konkrétně ovlivňuje svět? Proč věříme ve vzkříšení těla? Proč jsou náboženské války? Je mi trapné zpovídat se našemu faráři. Pomůže mi motlitba před písemkou? Abych mohl někomu cokoli vysvětlit, musím sám chápat, oč běží. Tzn. musím to umět popsat i jinými slovy, než jsou v úředních dokumentech. Neumím-li obsah vyjádřit i jinými slovy, znamená to, že to nechápu. Kromě toho, mnoho slov, kdysi běžných, se přestalo užívat nebo změnilo časem svůj význam. Desaterový zákaz Nepožádáš manželky bližního svého je problém pro dítě, které požádalo sousedku o pomoc při hledání zakutáleného míče. Říká se, že je možno původní význam slov dostatečně vysvětlit. Jistě, ale proč bychom měli ztrácet čas např. vysvětlováním nesrozumitelnosti kralického překladu z 16. století? A možná ještě staršího! (Je totiž pravděpodobné, že kraličtí tyto desaterové formulace převzali z ještě starších českých překladů!) Mnohem výhodnější než vysvětlovat původní význam slov, která se dnes užívají už pouze v církevním slovníku, je nahradit je výrazy jinými, dnes běžnými. Stejně obsažnými, ale srozumitelnými. Pán Ježíš nemluvil řečí nesrozumitelnou ani zastaralou. Nový slovník může vzniknout teprve z mého pochopení evangelia v 21. století. Tím lépe umožníme lidem ocenit Ježíšův přínos. Řada ústředních výpovědí evangelia přestala být běžnými slovy, ačkoli původně patřila k často užívaným. ČAS VELKÝCH MOŽNOSTÍ Nemusíme se bát veřejnosti. Není protikřesťanská. Podle mých zkušeností je nám veřejnost nakloněna. Tuší, že znamenáme přínos pro společnost. Často zaslechnete: „Kdyby se dodržovalo desatero, to by svět vypadal jinak!“ Všichni oceňují činnost Charity ČR, naše hospice, domy pro umírající. Každý nemocný by rád ležel v nemocnici s jeptiškami. Všichni oceňují naši činnost v oblasti výchovy mládeže, školství, aktivního hledání obecného prospěchu. Tříkrálová sbírka byla v roce 2010 všude větší než v předcházejících letech. Lidé by jen byli rádi, abychom nemluvili z pozice síly. Nezdůrazňovali tolik svou autoritu. Jak říká freiburský arcibiskup Zollitsch: „Aby církev přestala idealizovat sebe a svůj personál.“ Dalším aspektem je vědomí, že utváříme menšinu. Před několika lety měl v Dejvicích přednášku osmdesátiletý jezuita, kardinál Carlo Martini z Milána. Před naplněným kostelem prohlásil: „Zjistili jsme v grémiu naší arcidiecéze, že všichni Italové sice chtějí být pokřtěni, všichni chtějí být církevně oddání i pohřbeni, ale jen málokdo je věřící. Proto jsme se v naší milánské arcidiecézi začali chovat jako menšina. Nevystupujeme z pozice síly, nevyžadujeme pro sebe autoritu ani výhody, ale nabízíme pomoc a práci. Předkládáme nové a nové návrhy na zlepšení, ale nehroutíme se, když nejsou přijaty. Pracujeme.“ Hledejme i my, čím prospět. Jde nám o evangelium, aby z něho lidé mohli mít užitek v životě? nebo nám jde jen o zvýšení počtu návštěvníků kostela? Nemohli bychom lidem něco nabídnout už teď? Před několika lety jsem v holandském městečku Katwijk navštívil Muzeum moře. Velká jednopatrová vila, kterou obhospodařuje skupina asi 150 dobrovolníků, Jsou z města i z okolí a v pravidelných turnusech se o muzeum starají. Prodávají lístky, uklízejí, provádějí, nechají návštěvníky uvařit si čaj nebo kávu, zajišťují sušenky. Dělají to zdarma, ochotně, je to jejich přínos turistům i projev úcty k práci jejich předků. Nemohli bychom u nás zkusit něco podobného s kostely? Kostel byl postaven pro společnou bohoslužbu i jako místo soukromého uklidnění a modlitby. Kostel jako promodlené místo nabízí klid a vybízí návštěvníky k jiným myšlenkám. K přemýšlení i k modlitbě. Za mého mládí byl každý kostel v liduprázdné vesnici – všichni byli totiž na poli – otevřen. Dnes si lidé odvykli nacházet tam klid a místo ke spočinutí. Kostel otevřený jednou týdně nebo jednou měsíčně na jednu hodinu ztrácí svou důležitou funkci jako útočiště. Kostel byl postaven pro lidi a ne pro vystavování památek. Zavřený kostel je jako rozhledna na vysokém kopci s klíči ve vesnici. Člověk přichází s očekáváním, ale je odmítnut. Přitom by se jistě našli důchodci z vesnice, i nevěřící, kteří mohou být hrdi na místní kostel a mohli by zajistit jeho celodenní otevření. Aspoň v sobotu a v neděli. Kdyby za to byli ocenění – nikoli penězi, ale pochvalou, uznáním od obecního úřadu i od biskupství, vědomím důležitosti, společným výletem apod., začalo by je to těšit, cítili by se potřební a sali by se opravdu důležitými. Měli bychom více přemýšlet o své užitečnosti. Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Kdo něco zkazí, může to opravit. I bláznivé nápady mohou něco přinést. Mohou nás dovést k něčemu jinému, užitečnému. NÁŠ ZÁKLADNÍ PROBLÉM G. K. Chesterton napsal, že ve vztahu k evangeliu jsme na tom podobně jako bezdomovec, který jinému bezdomovci sděluje, že za rohem dávají dobrou polévku. Polévka není naší zásluhou, není naším dílem. My jsme polévku neuvařili, není naším darem. My pouze sdělujeme, že nám chutná a kde ji lze dostat. V čem je Ježíšova nauka dobrá pro mě? Můžeme odpovědět různě i různě dlouze. Shodneme se ale ve zjištění, že obsahem Ježíšovy potěšující zprávy je to, že Pán Bůh miluje i mne. I tebe. Toto Ježíšovo základní sdělení je snadno inkulturovatelné. Netýká se vnějších zvyklostí, které jsou na každém kontinentě jiné, v každé kultuře osobité. Metanoia, změna smýšlení (Mk 1,15), je nutná u Afričanů, Inuitů i Evropanů. Každý člověk má duši, naše základní problémy byly a jsou stejné: uznat svou chybu, krást či nekrást, pomlouvat nebo ne, mít v úctě i druhého člověka, nebo jen sám sebe. Zbývá nám jen pravda. Postavit se oběma nohama na zem, na podlahu, přijmout realitu svého života, úspěchy i selhání. Odložit nadřazenost. Přitom se nemusíme bát o svou nedotknutelnost. Nemusíme zatajovat své chyby ani chyby hierarchie, přiznáním hříchu jsme Pánu Bohu ještě blíž. Nemusíme se apologeticky hádat, zda upálených čarodějnic bylo 500 nebo 1000. I kdyby byla jen jedna, bylo by to dost zlé. Můžeme v klidu a poctivě pracovat. Na všechna nová slova přijdete sami. A bude to váš objev! Staří latiníci říkali: Rem tene, verba sequentur. Drž se věci, měj na mysli to, co chceš sdělit, slova potom přijdou sama.
|
 |