Články a úvahy

Rozhovor s Pavlem Kunešem Zpověď dětí (text článku uveřejněného v Katolickém týdeníku číslo 7/2013)   „Svátost smíření je zázračná, život měnící nabídka“   Těžko si můžeme myslet, když dáme své dítě na přípravu k prvnímu svatému přijímání a spolu s tím ke svátosti smíření, že jsme pro to udělali „všechno“. A že tato příprava je úkol jen katechety či kněze. P. Pavel Kuneš vysvětluje, že pokud rodina nemá ve svém středu Pána Boha, těžko to může chtít po dětech. Zdůrazňuje, že také není dobré tuto svátost „uspěchat“, protože pak může mít dítě problém s rozeznáním, co je hřích, prohřešek, nebo jen nezdvořilost či neznalost.   „V dnešním Katechismu katolické církve se v oddílu o svátostech vysvětluje, že ve svátosti pokání a smíření jde především o obrácení srdce. A že každý katolík je povinen alespoň jednou ročně vyznat své těžké hříchy. Ty jsou vlastním a jediným důvodem ke zpovědi. Těžký hřích je a)vědomé a b)dobrovolné přestoupení Božího zákona v c)nějaké důležité věci. A kdo si je vědom, že se dopustil těžkého hříchu, nesmí chodit k svatému přijímání. Tvůrcové současného Katechismu, možná z úzkostlivosti, přikládají kromě toho ještě radu tridentského koncilu, a naléhavě doporučují i zpověď každodenních vin (tzv. všedních hříchů). Někdo vyžaduje tuto zpověď konat velmi často, třeba měsíčně. Říká se jí zpověď ze zbožnosti. Když jsem byl před pětapadesáti lety v kněžském semináři, měli jsme za povinnost zpovídat se aspoň jedenkrát za týden. Tak to přikazoval tehdejší církevní zákoník, Kodex kanonického práva. V křesťanském starověku naopak byla zpověď uskutečnitelná pouze jednou za život. Nepředpokládalo se, že by se člověk mohl dvakrát v životě vědomě a dobrovolně odvrátit od Pána Boha v nějaké důležité věci. Opakování zpovědi během života známe až ze 7. století, spolu se zaváděním mnišské praxe do laického života,“ říká P. Pavel Kuneš.   Kdy je dítě zralé ke svátosti smíření? Ptáte se mě jako starého kněze. Nemám už touhu přesvědčovat kohokoliv a za každou cenu mít poslední slovo. Nabízím proto několik svých zkušeností, podložených mým porozuměním Písmu svatému i Katechismu a celoživotní pedagogickou praxí. Jak uvidíte, je to velmi osobní. V každém století totiž platilo něco trochu jiného a o to, co je správnější, bychom se mohli dohadovat neustále. Svátost smíření je veliká věc. Je to velkorysá Boží nabídka, která mi umožňuje přijmout realitu mého života, aniž bych se zhroutil. Umožňuje mi svobodně dělat, co považuji za správné a zbavit se strachu, že kvůli tomu nebudu mít dobré postavení mezi lidmi. Že ostatní lidé mnou budou pohrdat. Podle Ježíšova slova: „Poznejte pravdu a pravda vás učiní svobodnými.“ Je to zázračná, život měnící nabídka. V jakém věku tedy má dítě jít poprvé ke sv. zpovědi? Poznal jsem několik malých dětí, které si přály chodit k sv. přijímání spolu s rodiči, ale nepoznal jsem dítě, které by toužilo jít ke svátosti smíření. V mladším školním věku totiž dítě v naprosté většině není schopno zpětného hodnocení svého jednání. Dovede už sice nedokonale rozlišit dobré a špatné, ale promýšlet své jednání a hledat jeho důvody? To je nad jeho síly. Nezapomeňte také, že děti často nedělají rozdíl mezi skutečností vysněnou a reálně prožitou. Jejich fantazírování je nevyvratitelné. Nedávno mně jedenáctileté dítě s naprostou vážností předkládalo prokazatelné výmysly ze života jejich rodiny. A vzpomínám na osmiletého kluka, kterému otec marně chtěl řemenem dostat z hlavy lži, které dítě vykládalo svému okolí. Dítě to vydrželo a po nějaké době s vymýšlením samo přestalo. Takové děti těžko posílat ke zpovědi. Usilují-li rodiče o brzkou zpověď dětí, často řeknou, že nechtějí nic opomenout a raději zařídit všechno, dokud je dítě malé a poslušné. Pak se snadno stane, že dítě vůbec nerozezná co je hřích, co prohřešek v mezích společenského chování, co je nezdvořilost nebo neznalost nebo důsledek únavy. Nakonec řekne, že si to s Pánem Bohem vyřídí samo. Je možné, že osmnáctiletý mladík, prohlašující, že si své hříchy vyříká s Pánem Bohem sám, je důsledkem naučených nucených zpovědí v dětství. Určit věk, ve kterém je dítě schopno si uvědomit zpětně své jednání, musejí poznat rodiče sami. Že to nelze stanovit obecně, dosvědčuje různá praxe v různých farnostech a diecézích. Dnešní praxe se pohybuje v rozmezí od pěti do deseti let. Je správné sepisování hříchů pro zpověď za pomoci rodičů? Nevzpomínám si už, zda mně při sepisování hříchu pomáhali rodiče. Nejspíše maminka. Zato si dobře pamatuji, jak probíhala zpověď. Před prvním sv. přijímáním, a potom dvakrát ročně, v sobotu odpoledne šla celá škola ke zpovědi. Náboženství bylo povinné. Třídy, každá s třiceti žáky, nastupovaly do kostela po hodině. Tam byli připraveni dva nebo tři zpovědníci. Další sobotu šla dívčí škola. Před kostelem jsme si ještě rychle a žádostivě opisovali jeden od druhého hříchy, abychom nevypadali před zpovědníkem hloupě. Pak přišlo první sv. přijímání a pro většinu dětí už dál nic. Tyto zkušenosti, a nikoli pouhé teorie a zbožná přání (měnící se v průběhu dějin), vedly některé teology a katechety k přemýšlení, zda by se vůbec sv. přijímání malých dětí mělo spojovat se svátostí smíření. S tím, že by svátost smíření následovala svaté přijímání až za několik let. Sám jsem se toho nikdy neodvážil, ale rozhodně bych neodsuzoval první svaté přijímání malých dětí bez osobní zpovědi, pouze s postupnou přípravou a těšením a modlitebními chvilkami celé rodiny. Z uvedeného je zřejmé, s jakou opatrností musí rodiče (nechávat to na katechetovi není správné) rozhodovat o přípravě a vhodnosti každého dítěte ke zpovědi a k sv. přijímání. Musejí se řídit vlastní vírou a mírou života s Pánem Ježíšem. Jestliže rodina nemá Pána Boha ve svém středu, těžko to může požadovat na dětech. Ptát se „Oč vlastně se nám jedná?“ je důležitější než „Jak to provedeme“? Jedná se nám o uspořádání slavnosti, při níž uvidíme naši holčičku v bílých šatech s bílými rukavicemi a svíčkou nebo nám jde o plné přistoupení dítěte do „shromáždění Páně“? V naší generaci bylo celkem normální, že jsme možná až dogmaticky postupovali podle zpovědního zrcadla, a považovali za hřích i věci typu „nebyl jsem nepořádný ve svých věcech?“. Jak máme vést naše děti, aby nebraly zpovědní zrcadlo tak definitivně a dokázaly samy rozlišit, co je správné, a co není? Kladete-li si tyto otázky, cítíte sami, že je něco v nepořádku. Protože podobně to slyším i od mnohých dalších rodičů, dochází zřejmě k nějaké chybě. Její důsledky také znáte, co tedy k tomu ještě dodat? Přečtěte si znovu začátek tohoto článku, vezměte v úvahu vlastní zkušenosti, a chvilku nad tím seďte v tichu. Pak se rozhodněte sami, co je třeba udělat. Větším dětem můžeme nabídnout jako pomůcku takové zpovědní zrcadlo, které nepopisuje hříchy, ale připomíná Boží program a nabídku pěkného života pro jedince. Z takového textu nelze opisovat. Slouží jako vybídnutí k reflexi a povzbuzení. Vím dobře, že v České republice jsou oblasti a území, kde všechno tohle může jít snadněji, kde o uvedených problémech možná nikdo nepřemýšlí. Na náboženství tam chodí dosud celá třída a v neděli do kostela celá obec. Moje uvažování jim může připadat nepřípadné a podezřelé. Jenom nezapomeňte, že takové jako u nich dneska, to bylo i v našem kraji (střední Čechy) před 100 lety. Protože kněží a teologové tehdy přehlédli znamení doby a nehledali na ně odpověď, opouštíme dneska jedno území za druhým. Eufemisticky zjemňujeme trapnou situaci a říkáme tomu reorganizace farností. Já sám mám jenom jednu jistou pomoc, kterou mohu nabídnout dětem, přicházejícím ke zpovědi při kajících bohoslužbách. Připomenu jim, že kněz není jen dospělý člověk, který stojí nad nimi jako strážník a hrozí jim Božími tresty. Že i já stojím před Pánem Bohem jako obyčejný hříšník. Proto se s nimi na začátku sejdu před oltářem, klekneme si vedle sebe a uklidníme se. Zavřeme oči a já poprosím nahlas Pána Boha, aby na nás všechny v této chvíli laskavě shlédl. Ony i já stojíme před ním s vědomím nedostatků a možných hříchů. Poděkuji Pánu Bohu, že mám tu moc při zpovědi jim sdělit, že On odpouští každému, kdo uzná své hříchy a rozhodne se vžívat do kůže toho druhého. Kateřina Šťastná