Články a úvahy

Pavel Kuneš Člověka nelze povzbuzovat plakátovými výzvami (text článku uveřejněného v Katolickém týdeníku číslo 38/2013)   Častěji než v předchozích dobách musí dnes spousta rodičů od svých dospívajících dětí vyslechnout zraňující věty typu: "Nikdo se vás neprosil, abyste mě zplodili," nebo: "Můj život nemá žádnou cenu." Co je příčinou toho, že tolik mladých lidí ztrácí víru ve smysl vlastního života a života vůbec? Neslyšel jsem v době mého mládí, že by si lidé - kromě filosofů - kladli otázku po smyslu života. Ve chvíli, kdy dnes někdo tuto větu vyřkne, jí musíte přiznat jistou pravdivost. Jako starý farář vnímám především změnu v lidských vztazích. Jako děti jsme chodili po ulicích bez doprovodu. Zábavu jsme neprožívali v osamělosti u dokonalých přístrojů, ale společně s ostatními dětmi. Dnes svěří rodiče už předškolnímu dítěti svůj mobil a potomek je přestane obtěžovat celé hodiny. Svět je zbaven všech tajemství, odbourali jsme kdejaké tabu. Televize zveřejňuje intimitu, jako by člověk nebyl vzácnou bytostí, ale obyčejnou věcí, předmětem mezi mnoha jinými. Ze sexuálního vztahu se stala pouhá tělesná technika. Ještě před několika lety vzbuzovalo diváckou pozornost, že nějaký občan zničehonic nepředvídatelně postřílel nahodilé chodce na ulici. Dnes je to všední zpráva mezi opravami dálnice a úrodou meruněk. Víme už skoro všechno, co si přáli vědět naši předkové. Přesto se ukázala jako lichá naděje, že věda vyřeší všechny bolesti světa. Hromadění vědomostí neznamená výchovu k samostatnosti a lidskou zralost. Samotné znalosti nejsou schopny proměnit způsob našeho života. Do něho nám vstupuje stále více impulzů, jenomže je nestačíme ani vstřebat ani zhodnotit a využít. Z budoucnosti se pro mládež místo příslibu stává hrozba. Už je to téměř 100 let, co jezuita Teilhard de Chardin psal o svých obavách ohledně chuti do života. Zatímco příroda ji neustále obnovuje, člověk může chuť k životu snadno ztratit. Zdá se mi, že už k tomu došlo. Lékaři dovedou zázraky, proč bychom se báli o život? Nevaž se, odvaž se! A kde je úcta v rozevírajících se nůžkách mezi chudými a bohatými nebo v činech teroristů? Telenovely denně ukazují život boháčů jako ideál a možnost pro každého. Kdo z mladých lidí je schopen přemoci podobná lživá pokušení? Umberto Galimberti ve své knize Znepokojující host, jednající o nihilismu mládeže, si myslí, že to dokáže jen ten, kdo má pevné citové zázemí. Kdo od raného dětství zažíval rodičovskou lásku jako bezpodmínečné přijetí. Jiřina Prekopová to vysvětluje ve svých knihách velmi podrobně. To jsou ovšem rady pro mladé rodiče, ale co s dnešním dospívajícím? Toho nemohu odradit svým podivem, jak je to možné, že ho něco takového napadlo. Má-li kdo pochybnosti o smyslu svého života, nelze ho povzbuzovat plakátovými výzvami Vzchop se! To by zastavilo celý rozhovor a rodič nemůže se svým dítětem ztratit kontakt. Nezbývá, než s ním soucítit. Musím přikývnout jeho obavám, protože pro něho jsou vážné. V uctivém rozhovoru můžeme potom spolu hledat další možnosti, které mu život nabízí. Nejen sv. Pavel, ale i Thomas Mann totiž ví, že mladý člověk je nadán k tisíci způsobům existence. Zpočátku lze využívat k nalézání smyslu uspokojení z drobných činností dnešního dne. Jde-li o křesťanského adolescenta, možná to pozná jako cestu, za kterou se označuje Ježíš sám. V důvěře můžeme také probírat jeho vztah k Pánu Bohu. Protože pokažený vztah k Pánu Bohu je přece tím prvním, co musím při likvidaci svých malérů napravovat i já.