Titulek
Články a úvahy
 
Série článků Pavla Kuneše, která byla zveřejněna na pokračování v pěti číslech Klecanského zpravodaje počínaje č. 11/2016
 
Křesťanské hodnoty
 
Mluví se dnes velmi vážně a se strachem o jejich ohrožení. Všiml jsem si, že většinou nejnaléhavěji o tom mluví ti, kteří často sami jednají nekřesťansky. Mluví o křesťanské Evropě, aniž by sami k její křesťanské podobě přispívali. Spíš než o křesťanské hodnoty mají strach z dějinného pohybu obyvatel. K tomu ovšem dochází v historii pravidelně. My, Slované, jsme se také kdysi nastěhovali do Evropy, aniž bychom se starých Keltů nebo germánských obyvatel prosili o dovolení. Ale protože strach vyhrává volby, používají ho političtí vůdci k snadným vítězstvím.
Pod pojmem křesťanské hodnoty rozumíme tradici, která zahrnuje to nejlepší z antiky a křesťanství, tedy i ze židovství. Tyto poznatky a zkušenosti převzaly vznikající evropské státy za své. Přihlásily se ke křesťanství jako humánějšímu způsobu životu než byl ten předcházející, a tak spojily Evropu. Je to především požadavek úcty ke světu, k přírodě, která je nám přátelsky nakloněna. K tomu patří úcta ke každému člověku, muži, ženě i dítěti. Blízkému i vzdálenému. Rasa ani bohatství nerozdělují lidi na vzácnější a méně vzácné, cenné a méněcenné.
Tato první změna, se kterou křesťanství vstoupilo do světa, pochází z vědomí Řádu, který nalézáme ve světě, stejně jako v sobě samých. Slunce vychází pravidelně a já, pokud jsem při smyslech, se pravidelně stydím za své špatné jednání. Přesně podle Řádu, který není vázán na století nebo jiné proměnné okolnosti, ale vychází od Rozumu, který nás přesahuje, kdo není vázán na libovůli kohokoli. Křesťané tuto autoritu, která přesahuje svět, nazývají Bohem. Tohle slovo jsme si přinesli z naší slovanské pravlasti: Dárce obživy, života – staroindicky Bhaga, z toho slovansky Bůh.
 
Křesťanské hodnoty nejsou souborem příkazů a zákazů. Vycházejí z křesťanského pohledu na svět, který zahrnuje dobu delší než lidský život.
Počátky lidské existence na zeměkouli jsou spojeny s úzkostí i obdivem z velikosti vesmíru, přírody. Podle archeologických nálezů také s vděčností za život. Není samozřejmostí, že žiji. Život si nemohu vynutit, sám jsem ho pouze přejal od rodičů. I praprarodiče ho pouze přejali. Můj život je nahodilý. Podobnou úvahou se lidé na všech kontinentech dopracovávali k tušení rozumu, který člověka přesahuje. Došli k závěru, že nad stupnicí stále složitějších forem hmoty, od kamení přes rostliny a zvířata až ke člověku, zůstává ještě místo pro něco dalšího, nikoli pouze nahodilého. Co nikdo neviděl, ale co stálo na začátku světa i života. Bylo to něco nebo někdo, co bylo prvním důvodem všeho. Nějaká mimosvětská autorita, která je větší a stabilnější než naše životy.
Křesťané využívají naší každodenní zkušenosti, že všechny věci i děje, mezi kterými žijeme, mají nějaký důvod. (Možné výjimky potvrzují pravidlo.) Platí-li tato zkušenost v našem denním životě, proč by nemohla platit i ve vesmíru? Pro křesťany je přirozenější vidět počátky světa v někom rozumném, kdo stál na počátku, než ve hmotě, jejíž vznik a původ by se musel dále hledat.
Podobně jako počítáme s neviditelnými součástmi světa, magnetickou silou, vzduchem nebo světlem, začali lidé v životě počítat s Bohem. Byl to Někdo, nad co víc si nemohli myslet. Na různých kontinentech měli o něm různé představy. Tak vzniklo několik světových náboženství. Mezi ně patří hinduismus, judaismus, křesťanství, islám a další. Některá připisují Pánu Bohu vlastnosti, které obdivují na lidech. Nebo naopak lidské vlastnosti, ze kterých mají strach.
Křesťané převzali představy o Pánu Bohu od Ježíše z Nazareta. Ježíšovo vysvětlování i jeho poctivost byly pro lidi takovým překvapením, že ho v jeho vlasti začali nazývat mesiáš, řecky christos. To je označení člověka, který si zasluhuje největší úcty pro svou moudrost i způsob života. Časem se toto obecné slovo stalo jakoby Ježíšovým příjmením. Ze slova Kristus je odvozeno slovo křesťanství. Později se od Ježíšova narození začal počítat náš letopočet. Na jeho narození vzpomínáme o Vánocích.
 
Moje jednání je nejvíce ovlivňováno cílem, kterého chci dosáhnout. Pro dosažení cíle, který jsem si zvolil, vybírám i způsob jednání. Mám-li jednu hodinu volna, mohu se parkem zvolna procházet. Jestliže potřebuji nakoupit v lékárně a je chvilku před uzavřením, nemohu lelkovat, ale musím parkem co nejrychleji proběhnout.
Má-li někdo za cíl svého života dělat na co má chuť, nevázat se, ale odvázat se, pak si bezmyšlenkovitě může vypůjčit peníze na dovolenou nebo na dárky k Vánocům. Má-li někdo za cíl odlišovat se od ostatních nebo být všemi oblíben, upřednostňovat jen své vlastní koníčky, pak nečekejme, že by na nás bral ohled.
Podle Ježíše z Nazareta cílem člověka je pokojný život na této zemi. Přijme-li kdo za cíl pokojný život, pak brzy přijde na to, že se nemůže všechno řídit podle něho. Že je pouze jedním z mnohých. Podívá-li se na svůj život bez růžových brýlí, objeví, že byl sice v životě oklamán nebo pomluven, všelijak nespravedlivě poškozem, ale ani on sám nebyl bez chyb. I on někoho zklamal. Nesplnil dané slovo. Nezastal se někoho. Třeba vnutil někomu své řešení, ač věděl, že nebylo nejlepší. Ve třídě, v kroužku přátel, v manželství, v rodině, v podniku.
Pro žádného člověka, který k tomu najde odvahu, to není poznání potěšující. Dokonce se může stát zdrcujícím. Aby si člověk v tom okamžiku nezoufal, upozorňoval Ježíš na neustálou přízeň ze strany Vyššího principu, ze strany Boží. Vědomí Boží vstřícnosti vůči člověku je základní křesťanskou hodnotou.
Tím se reálné poznání mých kladů i záporů stává uvolňujícím a osvobozujícím. Lidé, kteří tuto proměnu prožili, tvrdí, že v tom spočívá Ježíšova dobrá zpráva, řecky evangelium.
Poctivé uznání vlastních chyb a prosba o prominutí patří k nejtěžším věcem v životě. Znovu a znovu se tomu učíme. Ani v křesťanských kruzích to není samozřejmostí. Je ovšem jisté, že bez této změny v myšlení nemůže být řeči o pokojném životě mezi lidmi ani mezi národy. Nejnaléhavěji to dokládají válečná trápení současnosti.
 
Křesťanské hodnoty nejsou souborem příkazů a zákazů. Vyrůstají samovolně z životního postoje a cíle, který křesťané před sebou vidí. Východiskem je pohled na svět a život z hlediska delšího než jeden lidský život. Říká se tomu transcendentní pohled. Je to podobné, jako když dědeček sází stromy, ze kterých v jeho životě on sám už nebude mít užitek. Ovoce ze stromů budou užívat až jeho vnuci. Přesto tak jedná, protože vidí dál než jsou léta jeho života. Tenhle náznak transcendentna ve své dokonalé podobě spočívá v příklonu k myšlence, že počátek světa je v někom, kdo přesahuje nás lidi, v někom, kdo stál na počátku. Albert Einstein napsal, že „ve vesmíru se projevuje rozum, který nekonečně převyšuje nás lidi“. Tomuto Rozumu jsem vděčný za svůj život. Dostal jsem ho darem, mám proto jistou odpovědnost za to, jak s ním nakládám. Než se Slované přistěhovali do Evropy, převzali jméno tohoto Rozumu od staroindických prapředků. Nazvali si ho pro sebe slovem Bůh, to je „ten který dává život a obživu“. Představy, které si lidé o tomto Neviditelném tvořili, se rozmanitě lišily. Byly podmíněné dobově i kulturně, pohybovaly se mezi monoteismem (ten nejvyšší může být pouze jeden) a polyteismem (těch nejvyšších je více).
Křesťané převzali představu Pána Boha od Ježíše Krista. Ten vyrostl ze židovských kořenů. Převzal Mojžíšovo desatero, které vnímá lidský život v prostředí země i ostatních lidí. Ježíš doplnil pozorování svých předků nabídkou své cesty, a to se stalo základem křesťanského životního postoje. Proto vnímaví lidé přemýšlejí, v jakém stavu zanechají svět našim dětem a vnukům.
Všichni lidé jsou stejně vzácní. Počítá-li kdo s Pánem Bohem, nemůže dělit lidi ani rasově ani nábožensky ani nacionálně. Nelson Mandela, první černošský prezident Jihoafrické republiky řekl, že křesťanští misionáři se dopustili v Africe různých chyb, ale jedna věc se jim dokonale podařila: Ujistili černochy, a vlili do jejich myslí, že mají stejnou duši jako jejich bílí sousedé. Radost i bolest každého, bílého nebo černého, i dítěte, je stejně vážná jako dospělého.
Z těchto jednoduchých základů se odvíjejí křesťanské hodnoty. Člověk může být uctivý k choti nebo dětem nebo k přírodě a nemusí ani vědět, že ta vlastnost se jmenuje ohleduplnost. Má-li někdo za cíl vděčně prožít každý den, pak mu nepřijde zatěžko nevidět všude konkurenty, ale spolupracovat s ostatními jako člověk s člověkem. A nemusí ani vědět, jak se tahle ctnost nazývá.
Má-li naopak někdo za cíl jenom svůj prospěch a okamžitý úspěch, nedivme se, že se mu nechce omlouvat za omyl, nebo ustoupit. Těžko mu potom vyprávět o spravedlnosti nebo o pravdomluvnosti. Je-li někdo posedlý touhou mít co nejvíce finančních úspěchů a bohaté konto, neví ovšem nic o radosti z obdarování. A nakonec mu podle Járy Cimrmana nezbude nic jiného, než vzít si vkladní knížku do rakve.
 
Současná Evropa byla utvářena křesťanskými hodnotami. Může se zdát, že dnes už žijeme jakoby pouze z vůně květin, které byly z místnosti odneseny. Dosud totiž paní ošetřovatelky u lékařů a v nemocnicích nazýváme sestrami. Ačkoliv ony nejsou řeholními sestrami, které kdysi bez odměny pracovaly v nemocnicích, jež jako první zakládala církev.
Křesťanství zrušilo dělení lidí na zlé a dobré, černé a bílé, vhodné či méně vhodné. Ježíš Kristus byl proti každému násilí. Zlu je možno odporovat bez násilí. Svatý Václav byl křesťanským panovníkem. Svým jednáním zachránil bez boje slovanské kmeny i kulturu na našem území, na rozdíl od příbuzných kmenů na sever od nás. Polovičatí křesťané sice vedli války, a projevovali všelijaké nectnosti, ale nemohli se přitom odvolávat na svého zakladatele, Ježíše Krista.
Úcta k Ježíšově matce Marii nesla s sebou zvýšení úcty k ženám. Projevilo se to i ve vzdělání. Z roku 843 se zachovala latinská příručka čtyřicetileté kněžny Odety pro jejího syna, ve které cituje Bibli a básně antické i vlastní, a užívá termíny řecké a hebrejské. Ve 12. stol. v Bologni zastupovala nemocného otce v právnických přednáškách jeho dcera. Řeholnice vyučovaly cizím jazykům. Dodnes obdivované iluminace rukopisných knih vytvářeli nejen muži, ale i ženy - dcera podkoního, šlechtična, řeholnice, manželka písaře. Přesto se ženy liší od mužů - jejich postavení v rodině lze nahradit pouze v mimořádných případech. V porodech a pohlazení nikdy. Je to jejich výsada i sláva.
Je zbytečné pokračovat ve vyjmenovávání křesťanského přínosu do života světa. Křesťanství neznamená idealismus, ale realismus. Jeho základem je přijetí reálného stavu věcí i lidí. To je ovšem největší těžkost, s jakou se v životě potkáváme. Znamená to odložit růžové brýle při pohledu na sebe a dopřát ostatním tutéž ohleduplnost, jakou vyžaduji pro sebe. Proto se nejhůře člověku vyslovuje: „Promiň, byla to moje chyba. Je mi to líto“.
Řád, podle kterého svět funguje, působí bez výjimky, v hvězdném prostředí i v lidském životě. Nepovstal hlasováním, ale objevením odpovědnosti člověka k tomu, co ho převyšuje, k mravnímu řádu, k autoritě větší než jeden lidský věk. Beru–li ohled na tento vyšší princip, jsem pomocí světu. Jsem jeden z mnohých. Život nemám zcela ve své moci, proto jsem za něj vděčný. Ze stromu, který jsem zasadil, bude mít užitek můj syn. Jednám–li bez ohledu, poškozuji sebe i svět. Po nás nepřijde potopa, jak se trochu z legrace říká, ale může se stát, že svět zanecháme po sobě v horším stavu. Těm, o kterých říkáme, že jsou nejbližší – našim dětem.
 
Ověřit XHTML 1.0 Strict Ověřit CSS!