Články a úvahy

Pavel Kuneš Co dělat s kostely, které se postupně stávají zbytečnými? Uveřejněno s drobnými úpravami v Revue České křesťanské akademie Universum 4/2018 s.24   Zdá se, jako by Evropa přijala za samozřejmost, že křesťanství patří mezi pozůstatky minulosti, které není třeba oživovat. Že přestalo znamenat přínos životu současného člověka. Jako by Ježíšovo dílo ztratilo svou důležitost a mělo ustoupit něčemu novému, modernímu. V mém životě naproti tomu evangelium nezastaralo. V listopadu 2018 se bude v Římě konat konference o využití mnohých kostelů, které se stávají přebytečnými. Mrzí mě samozřejmost, s jakou se při ohlašování zmíněné konference uvádějí důvody jako např. postupující sekularizace, úbytek povolání a ekonomické problémy.   Už samotný název konference (Copak už tu nebydlí Bůh?) je pozoruhodný, zejména když si vzpomenete, kde je v Písmě svatém poprvé užito označení dům Boží (Gn 28,17). Nebylo to v budově, jak se obecně myslí, ale u potoka, kde praotec Jákob pochopil, že Bůh Izraele nebydlí jen na nějakém vyhrazeném místě. Je přítomen i v Jákobově opuštěnosti a obavách. Jsme šťastni, že Pán Bůh bydlí i jinde než v budovách, neobsáhne ho ani nebe a Země. A jsme rádi, že když se scházíme k naslouchání Božímu slovu a konání části odkazu našeho Pána Ježíše Krista, máme v kostele střechu nad hlavou. Kostely jsou místa promodlená, naplněná radostí i bolestí našich předků, jejich slzami štěstí i zármutku.   Postupující sekularizace   Na současném stavu není Církev bez viny. Francouzská revoluce v roce 1789 a její následné krutosti, vyděsily celou Evropu. Hierarchii se zdálo, že nezbývá než jakékoli změny odmítnout. Přitom bylo možné, a přímo ve Francii přišli laici kolem roku 1830 s návrhem, aby se církev přidala na stranu potřebných. Návrh byl odmítnut. Církev se až na výjimky naopak těsněji přimkla ke stávajícímu společenskému řádu. Představitelé církve se podíleli na správě státu. Spokojili se se zajištěným místem mezi honorací společnosti a s tím, že lidé navštěvovali nedělní mše a projevovali církevním představitelům úctu. Tím se v 19. století vyřadila z ovlivňování společenského pohybu. Ukázalo se, že evangelium pro ni přestalo být prvořadým zájmem. Zatímco Ježíš se zastával trápených a ponižovaných lidí, církev ve svých vrcholných představitelích nic nenamítala proti tomu, že lidé v továrnách i domácích dílnách pracují celé dny v nezdravém prostředí, s nedostatečným platem a bez sociálního zajištění. (K výjimkám patřil např. biskup z Bergama, který osobně podporoval rodiny stávkujících dělníků, jak svědčí jeho sekretář, pozdější papež Jan XXIII.) Protože se jich církev nezastala, nezbylo dělníkům než odejít tam, kde jim pomocnou ruku podali. Až papež Lev XIII. roku 1891 popsal v encyklice Rerum novarum otřesnou situaci pracujících lidí v továrnách. Když jsem tuto encykliku četl během svých teologických studií koncem padesátých let minulého století, chvílemi jsem myslel, že čtu Rudé právo. (To byl orgán komunistické strany.) Žel, encyklika přišla o celá desetiletí později, než měla, a tehdy už bylo pozdě. Lidé se začali stále více přiklánět ke světským řešením. Svět se řekne latinsky saeculum. Co bylo dosud považováno za posvátné, se stalo nahraditelným bez křesťanství, sekularizovalo se. Proto jsme dnes snadno nahraditelní a musíme snášet pohrdání současnou společností. Klerici zaslouženě, laici nezaslouženě.   Není to ani omluva ani výmluva, a výtka se netýká pouze minulosti. Např. nedávno, po sametové revoluci, se církev u nás starala především o obnovu svých tradic a vlastních struktur a nevšimla si např. oprávněných restitučních nároků rolníků. Nikdo se jich nezastal v donebevolajících nespravedlnostech při aroganci tehdejších vlastníků jejich ukradeného majetku.   Úbytek povolání   To se uvádí jako další důvod opouštění kostelů. Myslí se tím úbytek mužů, kteří by nastoupili na místa zemřelých či odešedších kněží. Nastal úbytek nezadaných mužů, kteří by pět nebo šest let žili společným řádem v semináři a zavázali se k celoživotnímu svobodnému, osamělému životu. To jsou dvě podmínky, které současná církev považuje za tak důležité, že dosud nechce povolit kněžské svěcení ženatých. Na rozdíl od evangelia a mnoha předcházejících staletí jsou tyto podmínky považovány za součást povolání ke kněžské službě. Podle těchto podmínek by se dnes knězem nebo biskupem nemohl stát ani svatý Augustin nebo Metoděj, natožpak svatý Vojtěch nebo Mikuláš. Přitom nikoho nenapadne říci, že by jejich biskupská nebo kněžská služba byla méně dokonalá než služba dnešních biskupů či kněží.   Nedostatek duchovních povolání církev pociťuje už dlouho. Po druhé světové válce se modlitbám za duchovní povolání říkalo prosby za kněžský dorost. Kdyby se při těchto modlitbách jednalo o nouzi, kterou budou pociťovat naši vnuci, mohli bychom si myslet, že modlitbami zajišťujeme kněze pro příští desetiletí. Pán Bůh odpoví na naše nynější prosby, až to budou vnuci potřebovat. Jenže se nejedná o vnuky, ale o nouzi naši. Jak si vysvětlit neustále naléhavější a zesilující se prosby o duchovní povolání, které zůstávají už desetiletí nevyslyšeny? Církev považuje za zdroj a vrchol křesťanského života mši (KKC 1324), a přitom stanoví podmínky pro kněžství, které možnost účasti na mši znemožňují. Co když Pán Bůh nepovažuje za nutné přistoupit na podmínky, které současný církevní zákoník pro svěcení kněží stanovuje?   Mužové zkušení   V životě jsem potkal mnoho otců rodin, kteří byli významným přínosem pro život ostatních křesťanů. Například už zemřelý Jiří Kaplan z Prahy, ačkoliv neprodělal pět let seminární výchovy a nežil celibátně, jeho znalosti biblické i zbožnost, otevřenost i ochota komukoliv pomoci byly udivující. A to všechno vedle péče o svou rodinu s deseti dětmi. Podobných zkušených a zralých mužů je i dnes dost, aby se nedostatek kněží odstranil. Svědčí o tom i opakovaná volání biskupů z celého světa o změnu těchto disciplinárních, tedy církevních a nikoli Božích zákonů. Na II. vatikánském koncilu se pro ně užíval termín viri periti, mužové zkušení a schopní zastávat kněžskou službu. Vatikánští úředníci je zatím dovedli postupně odmítat jako místně a časově podmíněné, tedy nedůležité. Myslím, že uvolnění celibátní disciplíny v katolické církvi je jedním z procesů, kterým musíme projít. Autorita, jakou někteří naši věřící muži ve farnostech i v obcích požívají, mě vede k přesvědčení, že povolání ke kněžské službě dává Pán Bůh dostatek.   Historické příčiny a ekonomické důvody   Kostely jsou ozdobou naší krajiny a vizitkou celé obce. Naši předkové je opatřovali tím nejkrásnějším, co bylo v jejich dosahu. Často se celá obec střídala v neustálé péči o jejich stavební stav i o květinovou výzdobu. Byly celodenně přístupné a člověk v nich nacházel místo k odpočinutí, uklidnění a modlitbě. V kostelích lidé prožívali hlavní události života, od křtu až k pohřbu. V nich se radovali a nacházeli odvahu pro budoucnost. Každá nedělní mše, při které se scházela celá vesnice, znamenala největší kulturní prožitek, k jakému se mohli dostat. Krásná hudba varhanní i orchestrální, zpěv a plno světla, nádhera rouch i obřadů, to všechno bylo důvodem, proč se sem lidé celý týden těšili.   Dnes už kostely nejsou jedinými místy, kde se člověk setkává s kulturou. Rozhlas i televize přinášejí zajímavější i náročnější kulturní zážitky, než s jakými se lidé mohou setkat v kostelích. Pomocí internetu si mohou prohlížet kulturní pořady z celého světa. Světové galerie, které jsou dnes na dosah, shromažďují umění všech dob i druhů. Pro většinu lidí se kostely staly nepotřebnými místy. Jejich architektura a nejkrásnější výzdoba malířská i sochařská z nich dělá pouze přitažlivá a vyhledávaná turistická zastavení. Děti už nemají tušení, k čemu vlastně kostely jsou užitečné. Ale náklady na provoz a udržování velkých kostelních budov zůstávají stále stejné, a tak počet pravidelných návštěvníků bohoslužeb, který se snižuje, už nestačí pokrývat náklady na údržbu.   Jsme jiní než naši předkové?   Jistě se lišíme v oblečení, v dopravě a stavitelství, v cestování a předávání informací, v nesrovnatelné dokonalosti nástrojů a přístrojů. Zkrátka v oblasti, kde navazují synové na otce. Co vymyslel otec, může zdokonalit syn. Kdyby otec vynalezl trakař, syn by mohl kolečko obložit gumou a vnuk by mohl přidat nafukovací duši. Syn může pokračovat v práci na domě, který začal stavět jeho otec nebo dědeček. Může prohloubit vědomosti získané od otce, rozvíjet objevy předků. Proto může věda i technika postupovat rychle kupředu.   Oblast duševního života je naopak zcela nepředatelná, proto nemohla postoupit ani o krok. Lidská duše v historicky sledovatelné době je stejná dnes jako kdysi. Má stejnou citlivost i možnosti vyjádření jako před dvěma sty lety nebo dvěma tisíci lety. Tady každý začíná úplně od začátku. Můj otec byl solidní, ale to neznamená, že solidní budu i já. Přesto, že každý je ovlivňován výchovou, rodinným a společenským prostředím, jeho poslední rozhodnutí bývá na těchto vlivech zcela nezávislé. To je stejné od pravěku. Když král David podepsal rozsudek smrti pro nevinného člověka, svého důstojníka, neodehrávalo se totéž v nedávných letech také v naší zemi? Kdyby byl sv. Pavel zaplatil místodržiteli Félixovi, mohl být propuštěn z vězení. Nenazývá se to dneska korupce? Myslíte, že jsou současní umělci schopnější než lidé malující v jeskyni Altamiry před 15 tisíci lety? Vyhledejte si pravěké obrazy na stěnách jeskyní, a uvidíte, že umění i tehdy bylo projevem ducha (Max Dvořák).   Co považuji za vlastní důvod dnešních těžkostí církve   Církev se mnohým občanům zprotivila nejen spoluprací se státní mocí, ale i zastaralou obřadností, bezduše vykonávanou. A pocit důležitosti, kterým jsou obřadníci naplněni, mnohdy přijímají účastníci jako nemístnou prezentaci vlastní důležitosti. V dnešní době, poznamenané jednoduchostí výtvarného umění nikoho nenadchne nadužívání symbolů, které v minulosti měly možná důležitou katechetickou funkci. Při jejich dnešní neznalosti působí jako čarodějná znamení.   Ukázalo se, že evangelium Ježíše Krista nebylo pro církev tím nejdůležitějším, co v kostelích nabízela. Všichni vědí, že slovo jobovka znamená stávku pilotů ve Francii nebo že příští vyučovací hodinu se bude psát písemka. Ale když se zeptáte, co je to za zprávu, kterou Ježíš označil za dobrou, co vlastně znamená slovo evangelium, můžete hádat. V řeckém slovníku najdete možnosti: Je to narození císařova syna? Nebo že jsme vyhráli u Marathónu nebo je to obětní dar za tuhle zprávu? Jmenujeme tak Ježíšovo sdělení? Ale co je obsahem tohoto sdělení? Stalo se to prázdným slovem.   Pokouším-li se vyjádřit, co pro mě osobně znamená Ježíšovo evangelium, pak tedy optimistickou zprávu neboli radostné poselství o nabídce života v Boží blízkosti. Člověk nemusí žít ve stresu a depresích, ale v duševní vyrovnanosti a pokoji. Tento stav, který je plodem Božího království, je podle Ježíšova sdělení uskutečnitelný už dnes (Mk 1,15). Rozvážný zákoník nebyl daleko od Boží království (Mk 12,34). Boží království nás už zastihlo (Mt 12,28). Je možné ho přijmout jako dítě (Mk 10,15). Boží království je mezi vámi, Ježíš řekl i farizeům (L 17,21). Spásy se dostalo Zacheovu domu okamžitě, dnes (L 19,9). Mohou nás do něho předcházet celníci a nevěstky (Mt 21,31). Těm, kdo sabotují jeho pozvání, může být odňato (Mt 21,43).   Očekávatelné důsledky naší lhostejnosti   Protože církev nenabízela lidem tuto okamžitou pomoc – totiž vstoupit bratrsky do Božího Řádu - obraceli se lidé o pomoc tam, kde byla nabízena. Vždycky se nakonec ukázalo, že tahle pomoc odjinud byla pouze částečná, a po staletích nás dovedla do dnešních těžkostí ekologických i sociálních i společenských. Ježíšovo evangelium je trvalejší nabídka, proto stojí a padá se změnou smýšlení. Bez reálného pohledu na sebe i svět i Pána Boha se nepohneme z místa. Jenže realistické posouzení, odložení růžových brýlí je tak namáhavé, že už pro mnohé Ježíšovy současníky bylo snadnější dávat desátky z máty, kopru a kmínu. Totéž zůstává i naším problémem. I pro mě jako katolíka, je snadnější zúčastňovat se kostelních slavností, průvodů a zpívat na velkých shromážděních. A mnozí účastníci odcházejí nadšeni, protože už to samo je povznášející a znamená jistou pomoc v životě. Stejně jako kdysi Ježíšovi posluchači spokojeně odcházeli, když byli potěšeni jeho vypravěčským uměním. Pouze někteří chtěli vědět, co Ježíš svým vyprávěním zamýšlel. Ukázalo se potom, že požadoval s plnou vážností a všemi důsledky přijmout Pána Boha jako Otce. O tom my v kostelích mluvíme jako o samozřejmosti, ale ve skutečnosti to nemyslíme vážně. Kdyby církev Pána Boha opravdu považovala za Otce, musely by v ní například existovat vztahy bratrské a nikoli hierarchické. Kdybychom Pána Boha a jeho řád měli za to nejvzácnější, nemohlo by lidskou společnost ovládat násilí ani domácí ani rasové ani mezinárodní. Hned by se totiž hledaly a nalezly způsoby, jak tomu zabránit. Dnes se hledá pomsta. Jenže odplata a konečné vyrovnání patří Hospodinu (Dt 32,35). Je prokazatelné, že všechna trápení 21. století mají pramen v zanedbání evangelia.   Co tedy s kostely, které se stávají nepotřebnými? Těžko bycha honit. Musíme nést následky. Ale svatý Benedikt (v 6. století a jistě pod vlivem Ježíšova evangelia) napsal, že profánní věci neexistují. Rem tene et verba sequentur. Objevme evangelium a ostatní přijde samo.   N. B. Podle novinové zprávy z letošních prázdnin (CiG 2018) francouzský prezident Emmanuel Macron při nedávné návštěvě Říma přijal nabídku titulu čestný kanovník lateránské baziliky. Tato papežská pocta je automaticky přidělována vysokým francouzským představitelům, později prezidentům, už od roku 1604. Pompidou, Mitterand i Hollande tuto poctu odmítli s poukazem na Francii jako laický stát, v němž církev musí existovat docela mimo státní správu. Macron je přesvědčen, a v Paříži při setkání s katolickými biskupy a intelektuály také řekl, že křesťanství patří neoddělitelně ke kultuře Francie. A že církve i dnes přispívají k obecnému blahu a dobru společnosti.