Vážení přátelé, scházíme se spolu v našem kostele i na faře. S některými z Vás už dlouho. Letos je to 40 let, co jsem přišel do Klecan. (S přestávkou 2000 - 2010 ve Vršovicích.) Už si trochu rozumíme, i když jste proti mně - někteří - velmi mladí. Rád bych Vás informoval o věcech, které se týkají nás všech. Zatím jen na úvod: Kostel patří od roku 2005 do farnosti Odolena Voda. Celou farnost tvoří území s 9 kostely - kromě Odolena Vody a Klecan také kostely v Líbeznicích, Velké Vsi, Hovorčovicích, Pakoměřicích, Zdibech a kaple v Řeži. Farnost je řízena administrátorem Piotrem Przechockim. Ten bydlí na faře v Odolena Vodě, U Fary 15. Tel. 739 771 127. Záležitosti klecanského kostela a jeho návštěvníků spravuje rektor kostela, kterým je Pavel Kuneš. Nedělní mše sv. je zde v 9.30 hodin. V týdnu je mše ve středu v 17.30 hodin. Po ní následuje biblická hodina na faře. Ve středu 26. září bude v kostele místo večerní mše beseda s básníkem a překladatelem (např. Cherubský poutník) Miroslavem Matoušem O Přemyslu Pitterovi. Začátek v 17.30 hodin. Kdo byl Přemysl Pitter? Mimořádná osobnost českých dějin dvacátého století. Neměl žádnou významnou funkci ani příjmy, ale ovlivnil tisíce lidí. Obdivovatel a milovník Pána Ježíše. Ve třicátých letech založil v Praze na Žižkově Milíčův dům, mimoškolní zařízení pro děti. Navštěvovala je i Olga Havlová. Za okupace se P. Pitter staral o židovské rodiny a po roce 1945 o všechny válkou postižené děti. Byl mu zasazen strom v Aleji spravedlivých v Jeruzalémě. Nedávno vyšel jeho životopis od Pavla Kosatíka Sám proti zlu. Udělejte si čas v pátek 9. listopadu tr.: Na 19 hod. jsme pozvali na besedu Prof.Jana Sokola. Zdena Lomová vyslechla 4. 7. 2012 přednášku Jana Sokola v Budyšíně o stavu v Evropě a nabízí z ní své poznámky. "Starý člověk je natolik zahlcen sám sebou, že mu dělá potíž vnímat nové věci. Ale starému člověku vděčíme za jeho zkušenost. V minulosti byly horší časy. Lidé zažili daleko větší krize. Je důležité uvědomit si, že se z té krize, z válek, z pohrom podařilo našim předkům vždycky dostat. Tím se dostáváme k překvapivému zjištění - že jsme velmi šťastní dědici. Zdědili jsme něco překrásného, nádherného. Samozřejmě, že jsou mezi námi i špatní Evropané, kteří se stále bijí s minulostí. Dobrý Evropan je ten, který přijímá toto dědictví s údivem, obdivem, ale také s výčitkami. Každý Evropan cítí odpovědnost za to, co jsme zdědili. Podívejte se doma na globus. Uvidíte, že Evropa je malý cípeček euroasijského kontinentu. Co jsme zdědili: tisícileté úsilí, které sice bylo mnohokrát přerušeno, ale vždy se vrátilo k velké tradici, ve které pokračuje. Velké množství různých objevů. Nemám na mysli technické objevy v pravém slova smyslu, například těsnopis. To, co naši předkové opravdu objevili a co nám zanechali, je speciální způsob a technika organizace společenského života: aby to fungovalo a aby lidé žili ve svobodě a míru. Jde tu o mezilidské chování. Slušnost je to, co Evropa potřebuje. Je to jedinečný způsob evropské výchovy. Celá správa, řízení naší společnosti. Ať mám na mysli finanční soustavu, daňovou správu, to jsou všechno velmi důležité a velké objevy, které jsme převzali jako samozřejmost, aniž bychom si lámali hlavu tím, jak je budeme dále rozvíjet. Je to určitá rovnováha mezi tím, co je centrální a tím, co je svobodné a rovnoprávné. To nám přináší zodpovědnost. Začali jsme hovořit o stáří a jeho nevýhodách. Antropologové si lámají hlavu nad jednou hádankou: Člověk jako jediný z tvorů žije daleko déle po době, kdy skončí jeho rozmnožovací schopnosti. Co s tím, jak si to vysvětlit? A už na to našli i hypotézu. Je to existence BABIČKY. Toto překrývání generací má co do činění s kulturním dědictvím, které musí být přenášeno z jedné generace na druhou. To, na co by mohli zapomenout rodiče, musí být přejímáno. To se týká našeho jazyka, oblečení, chování, kultury. Tady vstupují do hry naše babičky a dědečkové. A to proto, aby se neztratilo nic z toho, na co by mohli zapomenout rodiče. Evropské společenství hledá dál svoji cestu. Spojená Evropa je to, co si naši předkové před sedmdesáti lety nedovedli ani představit, na to nebyli schopni ani pomyslet. Žijeme v době, která následuje po neuvěřitelných a blahobytných letech a hovoříme teď o krizi. Moji studenti, kteří ve Střední Africe stavějí školy a studny, se smějí, když se vrátí do Evropy a ptají se, jaká krize? A kde je ta krize? Hovoří se o evropské emancipaci, ale ta už byla uskutečněna. V podstatě nevíme, co se svobodou. Co si s ní počít? Od roku 1990 už nemáme ani společného nepřítele, kterého bychom se mohli společně bát. Ve stejnou dobu vynašlo lidstvo triviální věc: Zjistilo, že i naše zeměkoule má svůj konec. To znamená nejen naše dědictví, ale i celý vesmír. Když se zabýváme otázkou vývoje, musíme si uvědomit, že žijeme ve světě, který má svůj začátek, ale i konec. To je nepříjemný pocit. Na mnoha konferencích jsem viděl, že spousta lidí má obrovský zájem o evropský model. Je to něco, oč se lidé velmi zajímají v Latinské Americe, Asii atd. To znamená úsilí o vytvoření většího politického celku, a to takovým způsobem, aby nedošlo k uniformizaci jednotlivých částí, aby se zachovala charakteristika jednotlivých částí. A to je něco, nač musíme brát zřetel. Padli jsme do pasti blahobytu a prosperity. Myslíme si, že máme právo, aby se žilo stále lépe a lépe, aby se vyrábělo více a více. Jsme do určité míry rozmazlení. Je to takový egoismus. Politikové dnes slibují, že hospodářství bude růst a růst. A přece každý rozumný člověk ví, že v tomto světě nemůže něco pořád růst. Dochází k soutěživosti, která nevede nikam, a tlačí nás to dělat věci, které nemají žádný smysl. Máme v rukou neuvěřitelné dědictví a mně přijde směšné, že to všechno zpochybňujeme kvůli ekonomickým a bankovním problémům. Evropa jako kulturní statek. Je nutno se o něj starat. Nepomůžeme tomu, když jej budeme jenom kritizovat. Svobodu i kulturu můžeme ztratit. Všichni jenom reagují, hájí, místo, aby jednali. Možná je to proto, že se dnes těžko hledá smysl. Z mé zkušenosti disidenta a politika mohu říci, že evropská politika je příliš důležitá na to, než bychom ji nechali v rukou pouhých politiků."
|
 |