Uprostřed léta Před sto lety, 28. července, začala první světová válka. Prvních dvacet let se o ní mluvilo jako o Velké válce, dokud nepřišla ta další, ještě horší. Já si tu první válku připomínám vyprávěním mojí maminky, tehdy desetileté holčičky, která se střídávala se svou maminkou ve frontě na chleba. Stávaly někdy celou noc, aby se na ně dostal jeden bochníček. Někdy přišly na řadu ve chvíli, kdy pekař stáhl roletu a zavřel krám, protože měl vyprodáno. Jindy se stalo, že když donesly chleba domů, rozpadl se jim na stole – do mouky bývalo v nedostatku přidáváno i to, co tam nepatřilo. Jako studenta se mě velice dotklo, když jsem zjistil, že malíř Jindřich Prucha, kterého jsem měl rád, padl na frontě už 1. září 1914! Válka byla vyhlášena 28. července, mezi prvními byl povolán do armády a po měsíčním výcviku byl poslán na frontu v Haliči. Děsilo mě, že někdo mohl padnout už třetího dne po příjezdu na frontu, v 28 letech, nadaný malíř. Všichni znáte jeho nádherný obraz Jaro v Železných horách, který bývá často reprodukován. Ve Veletržním paláci má vystavenou řadu jedenácti menších obrazů, mezi nimi autoportrét. (Ve skladišti tam mají dalších jeho 185 obrazů!) Nepřišli o život jenom malíři, ale i lékaři, kováři, rolníci, hudební skladatelé. Všichni to byli mladí lidé, manželé a otcové rodin nebo zamilovaní mládenci nebo ti, kteří byli tak mladí, že se k zamilovanosti ani nedostali. Karel Škach mi vyprávěl, jak se domluvili s maminkou, že každý večer po setmění se budou dívat na Velký vůz a budou na sebe vzpomínat. On na různých frontách a zákopech, ona při starostech o živobytí a mladší děti doma. Z českých zemí jich v rakousko-uherských uniformách padlo 138 000. A v československých legiích, které byly důležité pro uznání Československa, padlo dalších 5 500! V celé Evropě se letos na tuhle hroznou válku vzpomíná. Ve vídeňském Leopoldově muzeu mě zaujal umělohmotný zelený trávník, vysoký necelé dva centimetry, (1,8 cm). Celý má plochu 62 čtverečních metrů a nazývá se Koberec. Zhotovila ho znamenitá rakouská výtvarnice Veronika Dreier v roce 1994. Teprve když k němu přikleknete, zjistíte, že to nejsou stébla trávy, ale vojáci! Na celém Koberci je jich 350 000! V různých odstínech zeleně a v různých bojových pozicích, které známe z 1. světové války, s puškami a bodáky, jeden vedle druhého. Klečící, stojící, běžící na zteč. Jakoby to nebyli lidské bytosti se svými osudy, ale koberec. Nic než koberec, po kterém se šlape! Takovou hodnotu měli všichni ti vojáci pro bojechtivé generály a císaře! Už od středověku známe tvrzení, že války jsou dokladem Boží neexistence. Jak by to mohl připustit, kdyby existoval? Jenže: byl to snad Bůh, kdo válku začal a měl z ní užitek? Zeptejme se, oč běželo těm, kdo válku vyprovokovali? O pomstu a o moc, o zvětšení území, o větší přínos z daní. Nakonec vlastně především o peníze. Císařové a králové byli v rozdmýchávání bojů podporováni výrobci zbraní a dvorními dodavateli. Peníze byly na prvním místě. Kdyby šlo o spravedlnost, té lze dosáhnout i beze zbraní. A církev, která tehdy měla velké slovo, neudělala pro mír, co měla a mohla. Papež Pius X. rakouskému velvyslanci v žádosti o požehnání pro Františka Josefa řekl, že císař může být rád, když ho papež za válku neprokleje. Ale válku to nezastavilo. Církev měla určitě poctivěji nabízet jiná účinná řešení konfliktů a v letech před válkou mnohem více tlumit nacionalistické vášně a volat po míru. Tak se stalo, že jediná pomoc církve byli nakonec jeptišky v nemocnicích a feldkuráti na frontě. My bohužel známe jenom odstrašujícího Haškova Katze, ale v zákopech prožíval hrůzy války jako zdravotník např. i pozdější papež Jan XXIII. Téměř v každé vesnici byly postaveny pomníky obětem 1. světové války. Na nich jsou dlouhé výčty padlých. Na pomníku v Klecanech je jich vyjmenováno 49. Byl to skoro každý dvacátý občan! Při prázdninových cestách bychom si měli těchto pomníků všimnout. A s úctou před nimi postát.
Přehled jarních akcí v kostele a na faře, které máme šťastně za sebou Do Třebíze! Jako při každém kulatém výročí klecanského kaplana–spisovatele Václava Beneše Třebízského se i letos konal autobusový zájezd do Třebíze u Slaného, který pořádalo město, Sokol 1907 a fara v sobotu 26. 4. Při letošní vzpomínce na 165. výročí narození a 130. výročí jeho úmrtí jsme navštívili rodný domek, na který účastníci zájezdu, za asistence hoštických baráčníků v krojích, zavěsili věnec s nápisem Klecany vzpomínají. Vlajkonoš baráčníků přinesl památný baráčnický prapor svěcený v r. 1876 právě klecanským panem kaplanem Václavem Benešem. Národopisné muzeum Slánska v Třebízi tvoří původní areál obce s charakteristickou návsí s rybníkem. Je to vzácný soubor středočeské lidové architektury. Správkyně paní Bakalářová nám ukázala nejen prostor Cífkova statku s dávným zařízením, ale také některé řemeslnické domky. Cífkův statek byl v sedmdesátých letech ve velmi zchátralém stavu a skupina nadšenců a zájemců o historii českého venkova ho uvedla do původního stavu. K nim patřil i otec paní Bakalářové. Od paní správkyně dostal každý účastník zájezdu chutné jablíčko z třebízského sadu. Slavnostní koncert Již tradičně se v neděli 11. 5. konal v kostele slavnostní koncert pořádaný kulturní komisí města, spolkem Pravý Hradec a klecanskou farou. Vinohradský symfonický orchestr tentokrát řídili dirigenti Milan Boušek a Viktor Hruška. V Glazunovově skladbě pro saxofon a orchestr vystoupila jako sólistka Tereza Králová. Odpolední koncert byl pěkně navštíven a těšíme se na další vystoupení orchestru letos na podzim. Noc kostelů Téměř dramatické povětrnostní podmínky předcházely letošní celorepublikové akci v pátek 23. 5. Obloha v odpoledních hodinách bouřila a přívaly deště pronikly i střechou přístavby, ve které začínají schody na kostelní věž. Naštěstí se v půl šesté večer, právě když přicházeli první zájemci o výstup na věž, přívaly vod změnily v deštík. Ten, kdo vystoupil na věž, si mohl prohlédnout její stavební vývoj od gotiky (okenní výklenky) přes baroko (u hodinového stroje v mezipatře) až po nástavbu věže z roku 1892, kdy se věž zvedla do dnešní výšky. V prostoru pro zvony je dnes jediný zvon Václav, zavěšený sem 20. června 1999, právě před patnácti lety. Nakonec se každý mohl podívat jižním věžním oknem přes střechu lodi směrem ke klecanskému náměstí. V 19 hodin začal malý pěkný koncert varhanice Barbory Veselé, posluchačky Pražské konzervatoře a Akademie pro starou hudbu v Brně. Následovalo Pozvání na pohárek vína s Václavem Benešem Třebízským – nejznámějším klecanským kaplanem a spisovatelem historických povídek a románů. Z řady „pohárků“, které Klecanští literáti uspořádali v minulých letech, byl letošní věnován165. výročí narození a 130. výročí úmrtí spisovatele. Četli: Hana Janková, Jiří Koktan, Hana Kostrhunová, Pavel Kuneš, Zdena Lemonová, Zdena Lomová (autorka), Eva Stanislavová (režie) a Eva Zachová. Po přestávce na občerstvení pokračoval večer besedou s dlouholetým klecanským farářem Pavlem Kunešem. Ukázal reprodukce 30 obrazů a soch z různých období, ale skoro nikdo z přítomných nikdy nedokázal u žádné určit století, ani tisíciletí, z jakého opravdu byly. Podobně tomu bylo s ukázkami poezie. Podle P. K. je to proto, že lidské srdce, lidská duše byla stejná v pravěku jako dnes. Stejně cítíme radost i bolest jako předkové, stejně obtížně se rozhodujeme mezi dobrem a zlem jako oni. Pokud se máme poučit z historie, nejlépe je vžívat se do kůže toho druhého. Jakékoli vítězství, jehož dosáhnu proti vůli druhého člověka, je současně mou prohrou. V přátelské atmosféře jsme strávili čas do čtvrt na deset, kdy jsme se za mírného deště rozešli do našich domovů. Koordinátorkou večera byla Alena Jelénková. O občerstvení s výborným vínem se postarala Ivana Špírková. Za pomoc s provázením a ochranou návštěvníků věže děkujeme skautům z klecanského střediska Havran Viktoru Pudilovi, Kateřině Savkové, Jakubu Stanislavovi a Adamu Šebkovi. Proti všemu očekávání přišlo 78 lidí, které jinak v kostele nepotkáváme. Pingpongový turnaj na faře V neděli 1. června se po mši na farní zahradě uskutečnil pingpongový turnaj. Nejdříve začaly hrát děti. Přihlásily se čtyři - Oliver Benda, Štěpán Matoušek, Vašík a Bětka Tiší. Zápasily každý s každým. Po nich nastoupilo pět dospělých – Anna Červenková, Kateřina Menčíková, Simona Pišlová, Pavel Kuneš a Petr Tichý. Do mezičasů připravila Simona Pišlová pingpongové hrátky. Každý si mohl vyzkoušet přenášení míčku na pálce, pink do dálky i driblování míčku o pálku. Vyhrál každý, kdo se přihlásil do turnaje. Mohl si vybrat z netradičních cen, které Simona připravila. Mezi cenami byl: „Bezmotorový přelet nad Alpami“ (přeskok přes 3 různě vysoké Alpy – francovky), „Elixír mládí“ (dětský heřmánkový čaj), „Lahev vína“ (lahev od vína naplněná hroznovým vínem), „Něco zlatého“ (Zlaté stránky), „Něco pro oči“ (semínka mrkve), „Sada kol“ (svázané coca-coly), „Slepice na paprice“ (figurka slepice sedící na paprice). Zároveň s turnajem byla vyhlášena soutěž o nejvtipnější chlebíček. Všechny soutěžní chlebíčky byly uměleckým dílem. Bohužel na soutěži scházel farní fotograf Josef. Všechny chlebíčky potkal stejný osud. Mňam! Vikariátní pouť V sobotu 7. 6. 2014 se uskutečnila vikariátní pouť ke svatému Antonínu v Praze-Holešovicích. Tři poutníci prošli velice zajímavou cestou z Klecan do Holešovic, dalších asi patnáct účastníků se připojilo před kostelem. Mši svatou celebroval vikář Miloš Szabo ze Žižkova a s ním koncelebrovalo 11 dalších. P. Tomáš Holub měl kázání, ve kterém důrazně apeloval na sepjetí církve s reálným životem. Po mši jsme si vyslechli zajímavou přednášku P. Houkala o chudobě v církvi, po které se na toto nelehké téma rozvinula živá diskuse. Zajímavý postřeh vnesla do rozpravy paní Milada Vorlová. Přednáška nás všechny přinutila k hlubšímu zamyšlení nad tímto problémem. Simona Pišlová vyzvala už předem děti z vikariátu k soutěžní hře. Uskutečnila se po mši v parku kolem kostela. Týkala se sv. Františka a sv. Antonína a mělo na ní podíl kolem 30 dětí. Kostel sv. Antonína letos oslaví 100 let od svého založení a atmosféra jeho interiéru podtrhla naše spojení s Pánem.
Blahopřejeme Vojtovi! Vojtěch Kouřil z Moravských Budějovic a jeden z našich varhaníků, má za sebou úspěšně složenou maturitní zkoušku, kterou ukončil docházku do Gymnázia Jana Nerudy v Praze, a moc pěkný absolventský koncert na téže škole, kde studoval zároveň klavír. Ukončil také dvouletý varhanický kurz pořádaný Arcibiskupstvím pražským. Těšíme se, že i přes nastávající studium na vysoké škole nám Vojta bude, pokud nepojede k rodičům, hrát při nedělní mši. A stejně jako on i my děkujeme jeho babičce paní Miladě Vorlové za všechnu péči o něj během středoškolského studia.
Farní dovolená V sobotu 28. 6. odjíždí 40 farníků na týdenní společnou dovolenou do Jánských Lázní. Letos se budeme o večerech inspirovat knížkou Marka Váchy: Neumělcům života. Šťastnou cestu i návrat! Milí příznivci a přátelé klecanského kostela! Máme před sebou letní měsíce červenec a srpen. U nedělních mší zachováváme obvyklý pořádek – ale ne vždy tu bude přítomen Pavel Kuneš. V neděli 29. června přijde náš dobrý známý pater Karel Dachovský, v té době chatař z Řeže. O dalších nedělích u nás hostují otcové jezuité, jak nám slíbil P. Josef Čunek. Jedná se o 27. července, 10. srpna a 24. srpna. Čtvrteční mše na faře po dobu prázdnin nebudou. V době nepřítomnosti P. Kuneše vyřizuje úřední záležitosti administrátor řk farnosti Odolena Voda Piotr Przechocki, který sídlí na faře v Odolena Vodě, mobil 739 771 127. V neděli 7. 9. je na faře od 19 hod. plánovaná schůzka klecanské kostelní rady (KKR). Přejeme Vám pěkné letní dny a taky Pavlovi přejeme dobrý odpočinek a ať mu pukl dobře bečí (= ať mu dudy dobře hrají). |
 |