Z činnosti papeže Františka výtah z www.radiovaticana.cz

Biskup Václav Malý o návštěvě u papeže Františka   Řím. Dnes končíte kanonickou návštěvu ad limina apostolorum. Co pro Vás bylo nejpodstatnější? Co si s sebou odvážíte? „Pro mě bylo nejpodstatnější setkání s papežem. Jednak jsme ho mohli pozdravit individuálně při generální audienci ve středu minulého týdne a potom v pátek přijal celou Českou biskupskou konferenci v soukromé audienci. Bylo to velmi příjemné. On byl uvolněný a ta uvolněnost se potom přenesla i na nás. A skutečně, když on mluví o kolegialitě biskupů, sám jde příkladem. Nechoval se jako někdo, kdo je nad námi, nebo kdo poroučí nebo ví všechno, ale skutečně otevřel debatu. To na mne velmi zapůsobilo. Potom jsem byl velmi rád, že jsme mohli navštívit všechny čtyři významné římské baziliky a že jsme byli také v kostele sv. Klimenta a v kostele sv. Bartoloměje a všude s námi slavili eucharistii poutníci, kteří přijeli právě k této příležitosti. Bylo to milé, živé setkání. To byly pro mne největší duchovní dojmy a největší duchovní přínos této cesty ad limina.“   O čem jste měl příležitost promluvit s papežem Vy? Na co přišla řeč? „Zeptal jsem se na to, co považuje za priority církve dnes. A on řekl, že by církev měla být misionářská a apoštolská. Šířit naději, šířit radost. Nabízet lidem to úžasné Boží pozvání, že každý člověk je pro Boha dost dobrý. To mne velice oslovilo a zeptal jsem také na otázku kurie. Řekl, aby ti, kteří pracují v kurii byli profesionálové, aby jejich práce byla transparentní a samozřejmě, aby to byli duchovní lidé. Tím více méně zopakoval to, co řekl nedávno přímo pracovníkům římské kurie. Bylo to hezky řečeno, bez nějakých výtek nebo kritiky. Během tohoto setkání on ptal na to, jak je tomu s vírou našich věřících, na postavení církve, církevní školy, na evangelizaci. A moc se mi líbilo, když přiznal, že toho o České republice moc neví a že potřebuje informace. Byl proto zvědavý, co mu řekneme my. Zároveň jsme byli překvapeni, protože, když jsme vyslovili jméno kardinála Berana, který je pochován v kryptě Svatopetrské baziliky, tak řekl: »Já vím, už jsem u jeho hrobu byl«, takže mu naše vlast nebyla zcela neznámá. Nicméně přiznal, že se má ještě co učit. Právě to velmi oceňuji, že nejvyšší představitel katolické církve přizná, že také nemusí všechno vědět a  učinil to tak pokorně a samozřejmě.“   Papež František často hovoří o tom, že máme vycházet na periferie. Kde vidíte tyto periferie u nás? „Tak já se domnívám, že celá společnost, a to myslím v tom dobrém slova smyslu, je pro nás periferií. Že bychom neměli být uzavřeni jako církev do sebe, ale skutečně se snažit oslovit podnikatele, bankéře, učňovskou mládež, nejenom tedy ty problematické skupiny jako jsou např. falešní hráči, agresivní fanoušci, ženy, které bohužel provozují činnost, jež není v souladu s důstojností člověka, bezdomovci a podobně. Periferií jsou tedy pro nás víceméně všechny vrstvy a měli bychom se je všechny snažit oslovit. Nesoustřeďovat se na ty, kdo přijdou, nebo na ty, kdo jsou nemocní, kdo potřebují charitativní péči, protože tu charitu v nejširším slova smyslu potřebují všichni a potřebujeme ji také my. Měli bychom tedy začít sami od sebe a neprojevovat se jako ti, kteří už něco znamenají, ale jako ti, kteří přicházejí s pokorou, ale zároveň nabídkou, která stojí za to.“ Když jsem mluvila s vašimi spolubratry biskupy i s vámi, získala jsem dojem, že papež František lidi skutečně jakoby duchovně „nabíjí“. Někdo se tomu říká „Františkův efekt“. Myslíte, že se projeví také na vás biskupech, pokud jde např. o pastorační styl? „Ano, je to výzva a nabídka. Samozřejmě to pozvedlo náladu. Hovořili jsme o tom nejen ten den, ale i další dny. Teď bude záležet na nás, aby tento dojem nevyvanul, ale abychom to opravdu chápali jako pozvání pro svoji vlastní cestu a styl naší biskupské služby. A vybavuje se mi v této souvislosti ještě jedna věc, kterou papež zmínil: »Tak jako jsem žil v Buenos Aires, tak žiji i tady«. A řekl to velice úsměvně. A když se člověk podíval na jeho boty, (smích) tak to jsou boty, které by si nevzal asi nikdo z těch, kdo si myslí, že něco znamená. To jsou tedy taková nenápadná znamení, která se nevnucují, ale něco do našich duší píší.“   Za rozhovor poděkovala Johana Bronková