Z činnosti papeže Františka výtah z www.radiovaticana.cz

Rozhovor pro farní list La Cárcova News   Villa La Cárcova je jednou z nekonečných a nechvalně proslulých chudinských čtvrtí Buenos Aires. Ve farnosti v samém středu favely slouží O. José Maria Di Paola, známý spíše jako Otec Pepe, jehož zásluhou vychází farní list La Cárcova News. Argentinský kněz, kterého arcibiskup Bergoglio dlouhodobě podporoval, v lednu přišel s nápadem požádat současného papeže o rozhovor. Otázky však nekladli profesionální žurnalisté, nýbrž sami obyvatelé favely. Vzniklo tak otevřené, kolektivní a protokolu se vymykající dílo, které v nákladu dvou tisíc pěti set výtisků vychází právě dnes. Poté, co se díky úsilí několika mladých lidí noviny týden tiskly v malé místní tiskárně, aby se k rodinám ve farnosti dostaly těsně před druhým výročím pontifikátu.   Hodně mluvíte o periferii. Často jsme vás slyšeli, jak toto slovo užíváte. Na co při tom myslíte? Na nás, lidi z chudinských čtvrtí? „Když mluvím o periferii, mluvím o hranicích. Normálně se pohybujeme v prostorech, které nějakým způsobem kontrolujeme a jsou tedy centrem. Čím více z centra vycházíme a vzdalujeme se od něj, tím více objevujeme, a když se z nových míst, z těchto periferií, podíváme zpětně na centrum, zjišťujeme, že skutečnost je jiná. Něco jiného je pozorovat realitu z centra a něco jiného pohlížet na ni z posledního místa, kam jsi došel. Dám příklad: Evropa, nahlížená z Madridu 16. století byla jedna věc, avšak když Magalhaes připlul na konec amerického kontinentu, spatřil Evropu z nového dosaženého bodu a něco dalšího pochopil. Skutečnost se vidí lépe z periferie než ze středu. A to včetně osobní reality, existenciální periferie nebo myšlenkové reality daného člověka. Můžeš mít velice strukturované myšlení, avšak když se poměřuješ s někým, kdo nemá stejný názor, začne debata a myšlenková periferie druhého člověka tě může obohatit.“   Znáte naše problémy. Drogy postupují a jejich šíření nepolevuje, vstupují do chudinských čtvrtí a útočí na naše mladé lidi. Kdo nás má bránit? A jak my se můžeme bránit? „To je pravda. Šíření drog pokračuje a nezastavuje se. Existují země, které už jsou v otroctví drogy. To, co mne nejvíce znepokojuje, je triumfalismus překupníků. Tito lidé oslavují vítězství, protože cítí, že ho dosáhli, že triumfují. Taková je realita. V některých oblastech či zemích se vše podřizuje drogám. Co se týče Argentiny, mohu říci, že ještě před 25 lety byla spíše přestupní stanicí, dnes je z ní drogový konzument a myslím, že také výrobce, ačkoli to nemohu tvrdit s jistotou.“   Co je to nejdůležitější, co máme předat svým dětem? „Příslušnost. Náležitost k rodinnému krbu. A ta se dává láskou, citem, časem, tím, že je bereme za ruku, doprovázíme je, hrajeme si s nimi, dáváme jim v každé chvíli to, co potřebují k růstu. Především tak, že jim poskytujeme prostor k vyjádření. Jestliže si se svými dětmi nehraješ, zbavuješ je dimenze nezištnosti. Pokud jim nedovolíš vyslovit to, co cítí, a to až do té míry, že s tebou mohou diskutovat a přitom se cítit svobodně, nepřispíváš k jejich růstu. Avšak to nejdůležitější je víra. Velmi mne trápí, když potkám dítě, které se neumí pokřižovat. Znamená to, že tomu malému člověku nebylo darováno to nejdůležitější, co mu otec a matka mohou dát: víra.“   Neustále zastáváte, že je možná změna – ať už ve složitých osobních situacích lidí, kteří jsou zkoušeni životem, nebo v sociálních a mezinárodních situacích, které jsou příčinou utrpení pro obyvatelstvo. Odkud berete optimismus tam, kde by člověk spíše zoufal? „Všichni lidé se mohou změnit. A to také velmi zkoušení lidé. Všichni. Znám lidi, kteří na sebe přestali dbát, zahazovali svůj život a dnes žijí v manželství, mají rodinu. Nenazývám to optimismus. Je to spíše jistota ve dvou věcech – první je člověk, lidská bytost. Člověk je Božím obrazem a Bůh svým vlastním obrazem nepohrdá, nýbrž jej vykupuje, nachází způsob, jak napravit obraz, který je zastřený. A druhá věc je síla Ducha svatého, která mění vědomí. Není to tedy optimismus, ale víra v lidskou bytost, která je dcerou Boha. A Bůh své děti neopouští. Rád opakuji, že my, Boží děti, jsme všeho schopné, mýlíme se při každé příležitosti, hřešíme, ale když Boha žádáme o odpuštění, On nám vždy odpustí. Nikdy se v tom neunaví, zatímco my se považujeme za chytráky a unavuje nás prosit o odpuštění.“   Jak můžeme dojít k tomu, abychom byli jistí a vytrvalí ve víře? My spíš kolísáme, někdy jsme si vědomi Boží přítomnosti, toho, že Bůh s námi jde po cestě, jindy na to zapomínáme. Je vůbec možné usilovat o stálost v oblasti, jakou je víra? „Je pravda, že se střídá horší s lepším. Někdy si uvědomujeme Boží přítomnost, jindy na ni zapomínáme. Bible říká, že pozemský život člověka je boj, zápas. To znamená, že se s tím člověk musí spokojit a bojovat. Připravovat se na to, aby neklesl, nepolevil v bdělosti, ale zároveň užívat všeho krásného, co nám Bůh v životě dává. Je třeba se mít na pozoru, aniž bychom kapitulovali nebo propadali pesimismu. Jak vytrvat ve víře? Pokud neodmítneš víře naslouchat, najdeš ji docela blízko, v nitru svého srdce. Pak se některý den může stát, že neslyšíš zhola nic. A přesto tam víra je. Je nutné si zvyknout na skutečnost, že víra není cit. Někdy nám Pán dává milost, abychom ji pocítili. Avšak víra je něco víc, je to můj vztah k Ježíši Kristu. Věřím, že On mne spasil. To je ta pravá otázka, kterou si v souvislosti s vírou máme položit. Hledej ve svém životě chvíle, kdy ti bylo zle, kdy ses ztratil a nic se ti nedařilo, a pozoruj, jak tě Kristus zachránil. A přimkni se k tomu, protože tady jsou kořeny tvé víry. Když zapomínáš, nic necítíš, zachyť se těchto momentů, které tvoří základ tvé víry. A pak stále s evangeliem v ruce. Nos neustále v kapse malé vydání evangelia. Měj ho u sebe doma. V něm je Boží slovo a odtud se víra živí. Víra je totiž dar, nikoli psychologický postoj. Když ti dávají dárek, je na tobě, aby sis ho vzal, co myslíte? Vezmi si tedy dar evangelia a čti ho. Čti ho a naslouchej Božímu slovu.“   Prožíváte intenzivní a bohatý život. Také bychom chtěli žít bohatě a intenzivně. Jak to udělat, abychom nežili zbytečně? A jak se vlastně člověk dozví, že nežije zbytečně? „No, já jsem žil hodně času zbytečně. V těch momentech nebyl můj život ani intenzívní, ani bohatý. Jsem hříšník jako kdokoli jiný, jenže Pán mi dává dělat takové věci, které jsou vidět. Kolikrát přece existují lidé, kteří konají dobro, mnoho dobra, a nejsou vidět. Intenzita není přímo úměrná tomu, co lidé vidí. Intenzita se zažívá v nitru. A prožíváme ji, když sytíme víru. Jak? Plodností skutků, láskyplnými skutky pro dobro lidí. Možná nejhorším hříchem, který se staví proti lásce, je přehlížet člověka. Existuje člověk, který tě miluje, ale ty si ho nevážíš a nakládáš s ním, jako bys ho neznal. On tě miluje a ty ho odmítáš. Ten, kdo nás miluje nejvíce ze všech, je Bůh. Zapřít Boha je jedním z nejhorších hříchů. Svatý Petr se ho dopustil, zapřel Ježíše Krista… a udělali z něj papeže! Co bych tedy mohl říkat? Nic! A proto, kupředu!“   Máte kolem sebe lidi, kteří nesouhlasí s tím, co děláte a říkáte? „Ano, jistě.“   Jak se vůči nim stavíte? „Naslouchání lidem mi nikdy neuškodilo. Pokaždé, když jsem jim naslouchal, to pro mne dopadlo dobře. Když jsem je nevyslechl, vedlo se mi špatně. Protože i když máš jiný názor, vždy, opravdu vždy, ti něco dají, nebo tě postaví do takové situace, která tě donutí přehodnotit tvé pozice. A to je obohacující. Tímto způsobem se máme chovat k lidem, s nimiž nesouhlasíme. Když se totiž s někým nesnesu, přestanu ho zdravit, prásknu mu dveřmi před nosem a neptám se ho na důvody naší neshody, zcela zřejmě ochuzuji sám sebe. Obohacení přichází v dialogu a naslouchání.“   Dnešní móda vede mladé lidi k virtuálním vztahům, a to také v naší čtvrti. Co dělat, aby mládež opustila svůj svět fantazie, vrátila se do reality a ke skutečným vztahům? „Rozlišoval bych svět fantazie a virtuálních vztahů. Virtuální vztahy někdy nejsou vystavené na fantazii, nýbrž naopak na realitě a jsou velmi konkrétní. Je ale zřejmé, že toužíme po nevirtuálním vztahu, tedy fyzickém a citovém vztahu, který trvá v čase a v kontaktu s lidmi. Myslím, že nebezpečí, které dnes hrozí, je dané skutečností, že jsme schopni hromadit veliké množství informací a pohybovat se v celé řadě věcí pouze virtuálně. Z mladých lidí se stává muzeum. Takový muzeální mladý člověk je velice dobře informovaný, ale jak naloží s tím vším, co ví? Plodnost v životě neprochází cestou hromadění informací či pouze virtuální komunikací, nýbrž cestou změny konkrétní existence, což konečně značí milovat. Nemůžeš milovat člověka, pokud mu nestiskneš ruku, nebo ho neobejmeš. Pokud někoho miluješ natolik, že si ho chceš vzít, tedy chceš se mu zcela odevzdat, a přitom ho neobejmeš a nepolíbíš, nejde o pravou lásku. Virtuální láska neexistuje. Existuje vyznání virtuální lásky, ale pravá láska předpokládá fyzický, konkrétní kontakt. Jdeme k podstatě života a ta je zde. Tedy, nikoli muzeální mladý člověk s virtuálními informacemi, nýbrž mládež, která cítí a svýma rukama – zde je to konkrétní – nese svůj život kupředu. Rád mluvím o trojí řeči – jazyku hlavy, srdce a rukou. Mezi těmito třemi jazyky má být soulad. V tom smyslu, že myslíš o tom, co cítíš a děláš, cítíš to, nač myslíš a co děláš, děláš to, co cítíš a nač myslíš. V tom spočívá konkrétnost. Zůstávat pouze na virtuální rovině je jako žít s hlavou bez těla.“   Předposlední dotaz se týkal předvolební kampaně v Argentině, kam papež přislíbil pastorační cestu v roce 2016. Poslední otázka mířila k současnému světovému dění: Znepokojují a rmoutí nás televizní zprávy, podle kterých existují fanatici, kteří vás chtějí zabít. Nemáte strach? Máme vás rádi, co pro vás můžeme udělat? „Podívejte, život je v Božích rukou. Řekl jsem Pánu: Postarej se o mne. Jestli je ve tvé vůli, že mám zemřít nebo se mi něco má stát, prosím tě jenom o jednu laskavost – ať to moc nebolí. Víte, já jsem strašpytel a bojím se fyzické bolesti.“   Říká papež František v rozhovoru, který poskytl listu chudinské buenosaireské čtvrti La Cárcova.