Z činnosti papeže Františka výtah z www.radiovaticana.cz

Petrův nástupce mluvil o nejskromnější ctnosti na setkání se členy SKŽ   Vatikán. Ve vatikánské aule Pavla VI. se dnes dopoledne papež František setkal s pěti tisíci členů Společenství křesťanského života, katolického hnutí, které čerpá z jezuitské spirituality a od roku 1990, kdy bylo schváleno Papežskou radou pro laiky působí v 54 zemích světa. Toto hnutí vzniklo po Druhém vatikánském koncilu transformací Mariánských družin, které zakládali jezuité nejprve ve studentském prostředí a později v rámci různých společenských stavů té doby. První Mariánská družina byla založena roku 1563 v Římě.   Dnes dopoledne se Petrův nástupce setkal s tzv. studentskou misionářskou ligou SKŽ. Během 40 minut odpověděl na čtyři otázky z jejich řad.   První položila Paola z Kalábrie, která se podílí na pastorační službě ve vězení. Zajímalo ji, jak předávat naději v tomto nesnadném prostředí. „Vycházet na periferie – řekl papež – to je, jak známo, moje oblíbení rčení, ale je to evangelní pravda. Musíme jít na periferie a vycházet také na periferii božské transcedence v modlitbě. Vždycky však vycházet.“ „Vězení je jednou z nejhorších a nejbolestnějších periferií. Vydat se do vězení znamená především říci sobě samému: »To že jsem neskončil tady, jako například tenhle či tamhleta, je dílo pouhé milostí Boží.« … Nelze chodit do vězení v duchu: »Přišel jsem ti říci něco o Bohu, buď trpělivý, protože jsi hříšník.« Ne, ne. Já jsem větší hříšník než ty, to je první krok. Ve vězení je třeba si to říci s velkou smělostí, ale musíme si to říkat vždycky, kdykoli hlásáme Ježíše Krista lidem, kteří jej neznají anebo vedou život, který nevypadá příliš mravně. Toto je nezbytná podmínka. Nemůžeme vycházet na periferie bez tohoto vědomí.“ Papež se pak dotkl konkrétního bodu otázky studentky z Kalábrie, totiž jak je možné mluvit o naději tomu, kdo byl odsouzen k doživotnímu vězení? „Doživotí je rozsudek smrti, protože se pojí s vědomím, že se z vězení už nevyjde. To je tvrdé. Co říci takovému muži? Co říci takové ženě? Asi neříkat nic. Vzít za ruku, pohladit, plakat spolu s ním či s ní. Sdílet pocity Ježíše Krista. Přiblížit se trpícími srdci. Častokrát nemůžeme říci nic, protože slovo by bylo urážkou. Jedině gesta. Gesta mohou ukázat lásku. Ty jsi doživotní? Budu s tebou sdílet tuto chvíli, sdílet s láskou. Nic víc. Tak se rozsévá láska.“ V samotném závěru této nejdelší odpovědi papež dodal: „Nevím, zda ti pomůže, co jsem ti řekl… protože, vždycky když jsem tázán, hrozí mi - i jakožto papeži – pomyšlení, že mohu odpovědět na všechny otázky. A jediný, kdo může odpovědět na všechny otázky je Pán. Moje práce spočívá jednoduše v tom, že naslouchám a řeknu, co v hloubi cítím, ale nestačí to a je toho velmi málo.“   Druhou otázku položila studentka se Sardinie, Tiziana, která hovořila o svojí křehkosti a těžkosti uchovat si naději, a žádala papeže, aby jí i jejím vrstevníkům, kteří prožívají totéž, pomohl pochopit, že Bůh nikdy neopouští. „Rád říká mladým: »Nenechte si ukrást naději«, ale tvoje otázka sahá dál. Říkáš: »O jaké naději mi povídáte, otče?«… Já ti sice mohu říci: »Všichni jdeme do nebe« - to je pravda. Pán je dobrý. Ale já chci, aby byl lepší svět. Jsem křehký a nevím, jak to udělat. Chci se však do toho pustit. Například politika nebo medicína. Někdy se však narazí na korupci a služba se stává kšeftařením. Chci se pustit do práce v církvi, ale také tam je často korupce… Vzpomínám si na slova papeže Benedikta XVI. z Křížové cesty, když vybízel k odstranění špíny z církve… V církvi je také zkaženost! Vždycky se narazí na něco, co naději maří a zdá, že dál to už nelze.. Avšak pravá naděje je darem Božím, dárkem. A ten neklame…. Naděje je jednou z nejhůře pochopitelných ctností. Nemýlím-li se, tak to byl Péguy, který řekl, že naděje je tou nejskromnější ctností, protože je ctností pokorných. Je třeba se hodně snížit, aby nám ji Pán daroval. Pokušení, které máme, když jsme konfrontováni s těžkostmi a vidíme hrůzy, ke kterým ve světě dochází, je dojem, že naděje se hroutí. V pokorném srdci však zůstává. Není snadné to chápat, tvoje otázka je velmi hluboká. Jak nezanechat boje a místo toho vést sladký život bez naděje? To je snadnější... Služba je dílo pokorných a naděje je ctností pokorných. Myslím, že toto je cesta: naděje a služba. Říkám to upřímně, nenapadá mne nic jiného.“   Třetí otázku položil diecézní kněz a vyučující v neapolském semináři, o. Bartolo, kterého zajímalo, jaký může být specifický přínos Společenství křesťanského života ve formaci mládeže. „Řekl jsi něco, co mne oslovuje: »dotkl jsem se Pánových ran v chudobě lidí naší doby«. Věřím, že toto je jeden z nejlepších léků na chorobu, která nás hodně ohrožuje, totiž netečnost a také skepse, tedy myslet si, že nelze nic dělat. Patronem netečných a skeptiků je Tomáš a Tomáš se musel dotknout Pánových ran. Existuje krásná meditace svatého Bernarda o Pánových ranách. Její ozvěnu lze nalézt v třetím týdnu Duchovních cvičení sv. Ignáce z Loyoly. Je třeba vstoupit do Pánových ran. Sv. Bernard říká: »Důvěřuj a vstup do Jeho rány na boku a rozjímej lásku Jeho srdce«. Rány lidstva, kterých se dotkneš, pokud se jich dotkneš – a to je katolická nauka - jsou Pánovy rány. O tom je 25. kapitola Matoušova evangelia. Nejsem heretik, když to říkám. Dotkneš-li se Pánových ran, pochopíš trochu tajemství Krista, vtěleného Boha. Právě to je poselství Ignáce: spiritualita, jejímž středem je Ježíše Kristus, nikoli instituce, ani lidé, ale Ježíš Kristus, vtělený Kristus.“ Největším omylem – řekl dále papež – je totiž takové mluvení o Bohu, takové hledání Boha a takové setkání s Bohem, který je pouze jakýmsi Bohem, sprejovým Bohem, který je rozptýlen v ovzduší.   Poslední otázka se týkala vztahu mezi vírou a občansko-politickou angažovaností. Jaké rozlišování v tomto smyslu nabízí ignaciánská spiritualita, tázal se Gianni ze středoitalské Aquily. Papež zdůraznil, že takovýto dotaz z oblasti sociální nauky církve by povolaněji zodpověděl O. Bartolomeo Sorge, italský jezuita, teolog a politilog. „Cesta nespočívá v založení politické strany, protože církev není strana“, pokračoval František, „a stejně tak nemá smysl založit stranu pouze pro katolíky“. Může se tedy katolík zapojit do politiky?, ptal se papež. „Musí! Může se katolík míchat do politiky? Musí! Bl. Pavel VI., pokud se nemýlím, řekl, že politika je jednou z nejvyšších forem milosrdné lásky, protože hledá obecné dobro. (…) Politika je jistý druh mučednictví. Každodenního mučednictví, které spočívá v hledání obecného dobra, aniž bychom podlehli korupci. Při tomto hledání obecného dobra je nezbytné vymyslet co nejužitečnější cesty a prostředky, pracovat na malých, zcela nepatrných věcech. Je důležité se politicky angažovat – v malé i velké politice.“ Existuje mnoho katolíků, kteří se politicky nezaprodali, ale naopak odvádějí dobrou práci. Za všechny papež jmenoval dva poválečné politiky, italského premiéra, Alcida de Gasperiho, a francouzského ministerského předsedu Roberta Schumanna, u kterého probíhá beatifikační kauza. Politika je mučednická práce, ale může dovést ke svatosti, poznamenal František. „Politika znamená nést kříže mnoha nezdarů a také mnoha hříchů. V tomto světě je totiž náročné činit dobro, aniž bychom si trochu umazali ruce nebo srdce. Tehdy je třeba prosit o odpuštění, ale neklesat na mysli a nevzdávat se politické práce. Namítnete – Otče, nedám se na politiku, protože nechci hřešit. Neděláš dobře! Jen jdi, pros Pána, aby ti pomáhal nehřešit, ale když si ušpiníš ruce, pros o odpuštění a pokračuj dál! Ale pracuj, pracuj…“ Dnešní politika směřuje k jedinému cíli, pokračoval papež, tedy zisku. Klaní se modle peněz a odepisuje člověka. A katolík na tuto destrukci nesmí nečinně pohlížet, pokud cítí povolání se politicky angažovat. Nedopusťme, aby skartační kultura odepsala nás všechny, uzavíral Svatý otec.