Z činnosti papeže Františka výtah z www.radiovaticana.cz

Petrův nástupce o teologii a jejím poslání výběr z videoposelství, kterým se obrátil papež František k mezinárodnímu teologickému sympoziu pořádanému Katolickou univerzitou v hlavním městě Argentiny   „Protiklad mezi věroukou a pastorací je falešný. Velcí církevní otcové byli velkými teology, protože byli velkými pastýři… Věrouka není uzavřený systém, zbavený dynamik schopných klást otázky, vznášet pochybnosti a formulovat problémy. Věrouka a pastorace jsou spojeny jako modlitba a život; opozice mezi nimi je falešná.“   „Neexistuje izolovaná místní církev, která by se mohla považovat za jedinou a nárokovat si, že je paní, která interpretuje realitu i působení Ducha. Neexistuje komunita, která by měla monopol na interpretaci nebo inkulturaci. Stejně jako na druhé straně neexistuje všeobecná církev, která by se otáčela zády k místní realitě, ignorovala ji a nezajímala se o ni… Přerušení komunikace mezi nimi nás snadno povede k tomu, že ze své teologie učiníme ideologii.“   „To nás přivádí k zamyšlení nad tím, že nelze být stejným způsobem křesťanem v Argentině dnes a před sto lety. Nelze být křesťanem stejným způsobem v Indii, Kanadě či Římě. Proto je jedním z hlavních úkolů teologa rozlišovat a reflektovat, co znamená být křesťanem dnes, tady a teď.“   „Musíme přitom překonat dvě možná pokušení – pokračoval dále papež: Odsuzovat všechno a konejšit se dobře známou větou, že »dříve bývalo lépe«, tedy utíkat se do konzervativnosti nebo fundamentalismu. Anebo naopak posvěcovat všechno, tedy znehodnocovat všechno, co nemá „chuť novosti“ relativizováním veškeré moudrosti bohatého církevního odkazu. Pro překonání těchto pokušení je třeba vydat se cestou reflexe a rozlišování, brát velmi vážně církevní tradici i realitu a nechat je, aby spolu vedly dialog.“   „Musíme se pustit do práce, svízelné práce rozlišit poselství Života od formy jeho předávání, od jeho kulturních prvků, v nichž bylo kdysi kodifikováno«.“   „Nepustit se do tohoto rozlišování – upozornil dále papež František – povede tak či onak ke zpronevěře obsahu víry. Dobrá zvěst přestane být novou a hlavně dobrou zvěstí, stane se sterilním slovem postrádajícím její kreativní, ozdravnou a křísící formu a tak ohrozí víru lidí naší doby. Opomíjení tohoto církevního teologického rozlišování mrzačí poslání, které jsme povoláni uskutečňovat.“   „Věrouka není uzavřený systém, zbavený dynamik schopných klást otázky, vznášet pochybnosti a formulovat problémy. Naopak, křesťanská věrouka má tvář a tělo, jmenuje se Ježíš Kristus, jehož Život je od pokolení do pokolení nabízen všem lidem ve všech koutech země. Opatrovat tuto nauku vyžaduje věrnost odkazu a současně zohlednění toho, komu je adresován a koho je třeba poznat a mít rád. Toto setkání věrouky a pastorace není volitelné, nýbrž konstitutivní pro teologii, která chce být církevní.“   „Proto – řekl dále papež – mají otázky lidí, jejich úzkosti a zápasy, sny, boje a starosti hermeneutickou hodnotu, kterou nemůžeme nebrat v potaz, pokud chceme brát vážně princip vtělení. Otázky lidí nám pomáhají, abychom se ptali; jejich problémy zpochybňují nás. A to vše nám pomáhá prohlubovat tajemství Božího Slova, které požaduje a vyžaduje dialog, navazování komunikace. Náš Bůh volil tuto cestu. Vtělil se do tohoto světa, prošel konflikty, nespravedlnostmi a násilím a vnímal jeho naděje a sny.“   „Je podezřelý křesťan, který už nepřipouští nutnost nechat se kritizovat od druhých. Lidé a jejich různá konfliktnost a periferie nejsou volitelné, nýbrž nezbytné k většímu porozumění víry. Proto je důležité se ptát: na koho myslíme, když se věnujeme teologii? Jaké lidi máme před sebou? Bez tohoto setkání, s rodinou, s Božím lidem hrozí teologii velké nebezpečí, že se přemění v ideologii. Nezapomeňme, že Duch svatý je v modlícím se lidu podmětem teologie. …