Z činnosti papeže Františka výtah z www.radiovaticana.cz

Výpis z RadioVaticana.cz   Syrský jezuita: Máme velikého papeže, s vizí a silou svobodného člověka Řím. Jeden ze symbolů italského hlavního města – slavná Fontana di Trevi dnes v osm hodin večer symbolicky zrudne krví mnoha pronásledovaných křesťanů. A shromáždění vyslechnou mimo jiné svědectví muže, který před třemi dny na pozvání Papežské nadace Kirche in Not opustil syrské Aleppo, na něž opět dopadají bomby. Jezuita, chaldejský biskup někdejší kvetoucí metropole, předseda syrské Charity mons. Antoine Audo poskytl obsáhlý rozhovor italskému listu Avvenire (28.4.2016). „Kéž svět pomůže křesťanům, aby zůstali v Sýrii, zastaví válku a bombardování. A kéž to učiní rychle, protože Blízký východ bez křesťanů bude ztrátou pro celé lidstvo a rovněž dramatem pro islám. Zůstanou totiž sami vprostřed násilí a hrozí jim, že se vzájemně pobijí“, zní tichá výzva biskupa, který, jak doplňuje, denně se smutkem vydává potvrzení o křtu či manželství pro ty, kteří odcházejí, aby začali jinde nový život. „Skutečnou prioritou není přijímat migranty, ale zastavit onu šílenou válku, která Sýrii porazila na kolena“, pokračuje biskup Audo. A v souvislosti s odmítnutím tří tisíc syrských dětí ze strany Velké Británie dodává: „Bolí mne evropské zdi, egoismus, ubohost politického prospěchářství. Avšak tento dramatický exodus, který postupuje za surreálního krutého ticha mnoha médií, je mnohem strašnější. Skutečným cílem není přijímat, nýbrž zastavit exodus, pomoci Syřanům, aby zůstali doma.“ Stojíme tu před nelehkou výzvou, připouští syrský jezuita. „Islámský stát je loutka bez budoucnosti, ustupuje a ztrácí sílu. Je pouhým nástrojem zkázy v rukou fundamentalistických sil, nástrojem destrukce ve službách politické agendy. Skutečným nepřítelem je mnohem širší fundamentalismus, který chce ničit a rozdělovat, pracuje na šíleném vítězství islámu nad křesťanstvím, chce podlomit církev, poháněn svou panovačnou logikou, jež nepřipouští svobodu.“ (…) „Svět kolem nás je hluchý“, uzavírá mons. Audo, „ale je tu veliký papež, který se nepoddává děsivému tichu. František má vizi a sílu člověka, který je svobodný“, uvedl pro italský list biskup syrského Aleppa.   Katolíci založili v Alžíru lidovou univerzitu Alžírsko. V hlavním městě Alžírska vznikla lidová univerzita plně financovaná katolíky. Hostí ji diecézní centrum studií „Les Glycines“, které v roce 1962 založil kardinál Léon-Étienne Duval, francouzský arcibiskup Alžíru a sympatizant hnutí za nezávislost této severopafrické země. Veřejné konference pořádané v tomto centru mají dlouhou tradici a přízeň místních obyvatel. Popularitě se těší také kurzy současné arabštiny a jejích dialektů, které se tu pořádají. Centru se tak daří probouzet důvěru obyvatel i vlády ke katolické církvi. Nedávná minulost katolíkům nepřála. V 90. letech během občanské války bylo zavražděno dvacet kněží, včetně sedmi trapistů s Tibhirine, od jejichž smrti nedávno uplynulo dvacet let (zabiti byli v noci z 26. na 27. března 1996). Lidová univerzita v Alžíru zahájila činnost 5. března. Po vzoru evropských lidových univerzit je prozatím bezplatná a otevřená všem zájemcům. Na přednášky se zapsalo 273 lidí. První sérii přednášek vede Yasmina Chaid-Saoudi, která je profesorkou archeologie na státní univerzitě v Alžíru. V čele univerzity stojí P. Guillame Michel. Jak vysvětlil, univerzita je laická. Na náboženská témata se jistě připadne, vedle mnoha jiných, ale nejde o žádný proselytismus. Ten by ovšem ani nebyl možný vzhledem k tomu, že jakýkoliv projev proselytismu se podle deset let platného zákona trestá dvěma až pěti lety vězení. Konverzi k jinému náboženství pak islámské šariátní právo trestá smrtí. V Alžírsku vyznává islám 98 procent obyvatel.   Migrace obohacením? Nikoli pro Sýrii, říká biskup Aleppa Milán. “Sýrie, sporná země”, tak zněl název konference, která se v úterý večer konala v severoitalské metropoli. Své svědectví na ní přednesl také apoštolský vikář Aleppa, mons. Georges Abou Khazen. Devětašedesátiletý libanonský biskup a člen františkánské kustodie Svaté země dnes večer vystoupil rovněž na římské univerzitě Urbaniana. “Nemějte strach z příchozích, ale zároveň si stále uchovávejte vlastní totožnost a vyžadujte, aby byla ctěna a uznávána, aniž by ji druzí popírali či ovlivňovali. Zkrátka, hlásejte i nadále přijetí, ale buďte sami sebou”, doporučil aleppský biskup zástupcům milánského magistrátu a kraje, kterým poděkoval za přijetí migrantů a válečných uprchlíků. Neopomenul přitom porovnat Miláno s Aleppem, někdejším kvetoucím průmyslovým centrem, kde lidé pracovali ve 43 tisících továren a malých firem, zatímco dnes jim chybí voda, proud, potraviny, ošacení i léky. Mons. Abou Khazen však zároveň neváhal s kritikou evropské politiky: “Evropa sice dělá mnoho pro přijetí migrantů, avšak zásadní úsilí by mělo vést k zastavení jejich exodu”, zdůraznil apoštolský vikář. “Naše země se zbavuje nejlepších mladých sil, odešlo 35 tisíc lékařů, odcházejí univerzitní studenti a mladí lidé vůbec. Ztrácíme budoucnost. Pomozte nám, abychom mohli zůstat ve své zemi!”, vybízel. Aleppský biskup popsal situaci ve svém městě, kde jsou opět bombardovány civilní čtvrti a každý den přináší nové oběti na životech a ničení. Muži takzvaného Islámského státu se nyní stáhli do asi patnáctikilometrové vzdálenosti od metropole, kam je zatlačilo vládní vojsko. V souvislosti s Islámským státem biskup Khazen znovu poukázal na odpovědnost těch, kde jej vyzbrojují a podporují – tedy jmenovitě Turecko a Spojené státy americké: “Bojovníci Islámského státu přicházejí přes Turecko, a nejenom touto cestou. Musíme se také ptát, kdo od Islámského státu kupuje ropu, irácké a syrské archeologické a kulturní předměty? Západ by neměl s Islámským státem obchodovat a posílat mu zbraně, naopak by měl pomáhat těm, kdo proti němu skutečně bojují – tedy Kurdové a řádná syrská armáda.” Ruský zásah v Sýrii hodnotí biskup Abou Khazen veskrze kladně: “Za dva měsíce ruské operace přišel Islámský stát o 25 procent území a poklesl prodej ropy. Mnohé vzájemně znesvářené skupiny, které bojovaly na syrském území, se usmířily. Do zhruba pětistovky obcí se navrátil život, otevřely se školy a obnovilo se zásobování. Zásluhou Ruska se zasedlo k jednacímu stolu v Ženevě. Velmi nám záleží na tom, aby tento proces smíření pokračoval”, vysvětluje apoštolský vikář. Na otázku italského deníku Libero (27.4.2016) o evropské roli v syrské kauze, mons. Khazen odpovídá: “Přejeme si jediné – aby se Evropská unie více zasadila o mírový proces v Sýrii a nepodřizovala se zájmům někoho jiného. Sýrie kdysi sestávala ze 23 různých náboženských a etnických skupin – nedopusťte, aby se tato krásná mozaika nyní slila do jediné barvy - černé”, vyzval v Milánu katolický biskup syrského Aleppa.   O Božím lidu a rizicích klerikalizace v latinskoamerickém kontextu Vatikán. Papež František napsal list „o veřejném působení věřících laiků v latinskoamerickém kontextu“. Adresoval jej předsedovi Papežské komise pro Latinskou Ameriku, kardinálovi Marcovi Oulletovi. Obsáhlý list datovaný na slavnost sv. Josefa byl zveřejněn dnes. Výchozím bodem papežovy reflexe o působení věřících laiků je „věrný svatý lid Boží. Neustálé zohledňování Božího lidu nás chrání před deklarativním nominalismem, tedy před slogany. Například si vzpomínám na proslulou větu »nadchází hodina laiků«. Zdá se mi však, že se hodiny zastavili.“ „Prospěje nám, připomeneme-li si, že církev není elita kněží, zasvěcených osob a biskupů, ale že všichni tvoříme věrný svatý lid Boží. Pokud se na to zapomene, objevují se různá rizika a deformace jak v osobní, tak obecné zkušenosti služby, kterou nám církev svěřila. Jak dobře zdůrazňuje Druhý vatikánský koncil, Božímu lidu přináleží »důstojnost a svoboda Božích dětí, v jejichž srdci přebývá Duch svatý jako v chrámě« (Lumen gentium, 9).“ Za „největší deformaci, které je třeba čelit v Latinské Americe“ a ke které tímto listem papež obrací pozornost, „je klerikalismus. Tento postoj“ – vysvětluje dále – „nejenom anuluje osobnost křesťanů, ale vede také k umenšování a podceňování křestní milosti, kterou vlévá Duch svatý do srdce našemu lidu. Klerikalismus vede k jakési homologaci laikátu. Zachází-li se s laiky jako s »pověřenci«, omezuje se iniciativa, snaha a - dovolím si říci – také odvaha potřebná k šíření dobré zvěsti evangelia v každém sociálním a zejména politickém prostředí.“ Klerikalismus postupně zháší prorocký oheň, který má církev dosvědčovat, a „zapomíná na to, že viditelnost a svátostný rozměr církve přísluší celému Boží lidu (srov. Lumen gentium, nn. 9-14) a nikoli jenom několika málo vyvoleným a osvíceným.“ Papež František potom upozorňuje na „velmi zajímavý fenomén,“ který se zrodil právě v Latinské Americe: „Mám za to, že je to jeden z nemnoha prostorů, kde je Boží lid osvobozen od vlivu klerikalismu: míním lidovou pastoraci. Je to jeden z mála prostorů, kde se lid včetně svých pastýřů setkává s Duchem svatým bez klerikalismu, který usiluje o kontrolu a zabraňuje pomazání, jež Bůh uděluje svým.“ Potom se papež věnuje dvěma otázkám: čím je pro věřící laiky práce ve veřejném životě a co znamená pro pastýře fakt, že ve veřejném životě pracují laici? „Znamená to hledat způsob, jak povzbudit, provázet a podněcovat všechny pokusy a snahy oživující naději a víru ve světě plném protivenství, zvláště mezi chudými a spolu s chudými. [...] Pastýř však nemá říkat laikovi, co má říkat a dělat. Laik to ví často lépe než my. Pastýř nemá určovat, co mají laici v různých prostředích říkat. Jako pastýři sjednocení se svým lidem nám prospěje ptát se, jak podněcujeme a prosazujeme lásku a bratrství, touhu po dobru, pravdě a spravedlnosti. Co děláme, aby se v našich srdcích nezahnízdila zkaženost.“ „Častokrát upadáme do pokušení – přechází papež k dalšímu problému – myslet si, že angažovaný laik je ten, kdo se účastní církevní práce nebo záležitostí farnosti či diecéze, a málo jsme se zamýšleli nad tím, jak provázet pokřtěného v jeho veřejném a vezdejším životě. [...] Aniž bychom to zaregistrovali, vytvořili jsme určitou elitu laiků a uvěřili, že angažovaní laici jsou pouze ti, kdo se zaobírají „kněžskými“ záležitostmi; zapomněli jsme a přehlédli věřícího, který častokrát spaluje svoji naději v každodenním boji o život víry. Toto jsou situace, které klerikalismus nemůže vidět, protože se snaží ovládnout prostory a nikoli zažehnout procesy. Musíme proto uznat, že laik, který ze své podstaty, ze své identity tkví v srdci sociálního, veřejného a politického života, protože má účast na kulturních formách, jež se nepřetržitě rodí, potřebuje nové organizační formy a způsoby slavení víry.“ „Je nelogické, ba dokonce nemožné – píše dále papež František – myslet, že bychom jako pastýři měli mít monopol na řešení rozmanitých problémů, před které nás staví současný život. Naopak, musíme být na straně svého lidu, provázet jej v jeho hledání a podněcovat představivost schopnou odpovídat na aktuální problémy. A činit to rozlišováním spolu s naším lidem a nikdy ne pro náš lid nebo bez našeho lidu. A jak říká svatý Ignác „podle potřeb míst, doby a lidí,“ tedy bez šablonování. Není možné vydávat všeobecné direktivy organizující lid Boží v jeho veřejném životě. Inkulturace je proces, který jsme my pastýři povoláni podněcovat povzbuzováním lidí k tomu, aby žili svoji víru tam, kde jsou, a s těmi, s nimiž jsou. Inkulturace znamená naučit se objevovat, jak určitá část dnešního lidu v určitém historickém momentu tady a teď žije, slaví a zvěstuje svoji víru. [...] Inkulturace je řemeslná práce a nikoli fabrika na sériovou produkci procesů, které produkují křesťanské světy či prostory.“ V závěru svého listu papež František poukazuje na to, že „pastýři jsou v lidu povoláni střežit dvojí paměť: paměť Ježíše Krista a paměť předků. Víra, kterou jsme obdrželi, je darem, který jsme v mnoha případech dostali z rukou našich matek a babiček. Ony jsou živou pamětí Ježíše Krista v našich domovech. V tichu rodinného života se většina z nás naučila modlit, milovat a žít víru. Bylo to uvnitř rodinného života, který pak přijal formu farnosti, školy a obce, kde víra vstoupila do našeho života a stala se tělem. Tato jednoduchá víra nás provází často v nejrůznějších životních peripetiích. Ztratit paměť znamená zbavit se místních kořenů, z nichž pocházíme, a pak nevědět, kam jdeme. Toto je zásadní. Když vykořeníme laiky z jejich víry, z jejich původní víry, když vykořeníme věrný svatý lid Boží, vykořeníme jej z jeho křestní identity a zbavíme milosti Ducha svatého. Totéž se děje nám, když se jako pastýři vykořeňujeme ze svého lidu a bloudíme. Naše role, naše radost, pastýřská radost spočívá právě v pomáhání a podněcování, jako to činili mnozí před námi: matky, babičky a otcové - praví protagonisté dějin.“ „Jsme povoláni sloužit laikům a nikoli sloužit si jimi,“ říká Petrův nástupce v závěru svého listu předsedovi Papežské komise pro Latinskou Ameriku.