Z činnosti papeže Františka výtah z www.radiovaticana.cz

Výpis z RadioVaticana.cz   Vatikán. Kultura blahobytu se pro Itálii ukázala být prokletím a přivedla zemi do tragické demografické krize – připomněl papež František na setkání s delegáty římských farností. Znal jsem mnoho rodin (...) místo dítěte dávaly přednost dvěma, třem kočkám nebo psu. Mít dítě totiž není nic snadného, je třeba je vychovávat... Největší výzvou je tu skutečnost, že vychováváš člověka, který bude svobodný. Pes nebo kočka ti dají cit, ale je to cit „naprogramovaný“, pouze do jisté míry, není svobodný. Když máš jedno, dvě, tři, čtyři děti, budou z nich svobodní lidé a budou muset jít životem se všemi jeho riziky. A právě to je výzva, která děsí: svoboda. Většina párů, které se v Buenos Aires připravují na manželství, už spolu žije – pokračoval papež František. Zdůraznil, že se nemá tlačit na to, aby rychle uzavírali svátostné manželství. Je třeba je doprovázet a pomáhat v dozrávání. Připustil nicméně, že existují i patologie: například v severovýchodní Argentině se svátost manželství odkládá na stáří, kvůli pověře, že církevní svatba odstrašuje muže: „S tímto předsudkem je třeba bojovat. Ale řeknu vám, že jsem v těchto soužitích viděl mnoho věrnosti. A jsem přesvědčen, že je to pravé manželství. Mají totiž milost vlastní manželství právě proto, že zachovávají věrnost,“ řekl papež František na setkání s farními delegáty z římské diecéze.   Vatikán. „Radost lásky: cesta rodin v Římě“ – tak zní téma letošního sympozia římské diecéze, které ve čtvrtek večer papež František zahájil v Lateránské bazilice. V centru zájmu tedy stojí posynodální exhortace Amoris laetitia, jejíž klíčové ideje Svatý otec vyzdvihl ve své obsáhlé promluvě. Učinil tak na trojici biblických obrazů, ze kterých první nás přivádí před hořící keř na horu Sinaj. Papež připomenul, že rodiny v našich farnostech s jejich příběhy a různými komplikacemi „nejsou problémem, nýbrž příležitostí“, kterou před nás Bůh staví. Tato příležitost nás vybízí k misionářské kreativitě schopné obejmout všechny konkrétní situace, včetně rodin našich čtvrtí, které za námi běžně nepřicházejí. “Bůh nadále v našich rodinách působí. Vybízí nás, abychom nikoho neopouštěli kvůli tomu, že není na výši toho, co je od něho požadováno. To nám ukládá, abychom opustili principiální deklarace a vešli do tlukoucího srdce římských čtvrtí a jako řemeslníci začali v této realitě vytvářet Boží sen. To mohou dělat pouze lidé víry, kteří se nezavírají před působením Ducha. Lidé, kteří si špiní ruce. Reflektovat o životě našich rodin, takových jaké jsou a tak jak jsou, po nás vyžaduje zout si opánky, abychom objevili Boží přítomnost.“ “To neznamená nepředkládat evangelní ideál. Je to naopak pobídka, abychom jej žili v dějinách se vším, co obnáší. To neznamená nepodávat zřetelnou věrouku, nýbrž vyhýbat se upadání do soudů a postojů, které nepřipouštějí složitost života. Evangelní realismus si špiní ruce, neboť ví, že „pšenice a koukol“ rostou spolu a že ta nejlepší pšenice bude v tomto životě vždycky smíšena s trochou koukolu. „Chápu ty, kteří dávají přednost rigidnější pastoraci, která nevede k žádnému zmatku“. Chápu je. „Upřímně však věřím, že Ježíš chce církev pozornou k dobru, které Duch rozsévá mezi slabosti: Matku, která se ve stejné chvíli, kdy jasně vyjadřuje svoje objektivní učení, »nezříká možného dobra, ale vystavuje se riziku, že se zašpiní blátem z cest«. Pastýři, kteří představují věřícím plný ideál evangelia i věrouku církve, mají usilovat také o to, aby věřící přijali logiku soucitu se slabými a vyhýbali se pranýřování či příliš tvrdým a nesnášenlivým soudům. Samo evangelium nás žádá, abychom nesoudili a neodsuzovali (srov. Mt 7,1; Lk 6,37)“ (Amoris laetitia, 308). „Vaši starci budou mít prorocké sny“ (Jl 3,1). To bylo jedno z proroctví Joela o době Ducha. Staří budou mít věštecké sny a jinoši uzří vidění. (…) V tomto proroctví rozjímáme jednu nevyhnutelnost: ve snech našich starců se častokrát vyskytuje možnost, že naši mladí budou mít nová vidění, novou budoucnost (…) Jako společnost jsme našim starým odňali hlas, zbavili jsme je jejich prostoru, odebrali jsme jim příležitost, aby nám vyprávěli svoje příběhy a zkušenosti. To je dnešní sociální hřích. Odstavili jsme je a tak jsme přišli o bohatství jejich moudrosti. (...) Tento nedostatek modelů, svědectví, tento nedostatek prarodičů a otců schopných vyprávět sny nedovoluje mladým pokolením „mít vidění“. Zůstávají na místě. Nedovoluje jim dělat plány, poněvadž budoucnost rodí nejistotu, nedůvěru a strach“. Zakončil papež František zahajovací promluvu na římském diecézním sněmu, po které ještě spatra zodpověděl trojici otázek. Jednání účastníků sympozia dnes pokračovalo v tematických dílnách v 36 prefekturách římské diecéze a v sobotu jej uzavře závěrečné shrnutí kardinála vikáře Agostina Valliniho.