Z činnosti papeže Františka výtah z www.radiovaticana.cz

Několik odpovědí papeže Františka z tiskové konference v letadle při návratu z Arménie   …S dalším dotazem vystoupila arménská novinářka Jeanine Paloulianová z listu frankofonní diaspory „Nouvelles d´Armenie“: “Svatý otče, při ekumenickém modlitebním setkání jste mladé lidi vyzval, aby se zasadili o smíření Arménie s Tureckem a Ázerbájdžánem. Chtěla bych se vás zeptat – vzhledem k tomu, že se chystáte také do Ázerbájdžánu – jak nám Svatý stolec může konkrétně pomoci, abychom v tomto směru pokračovali. Jaká jsou tu konkrétní znamení? Učinil jste je v Arménii, jaká učiníte v Ázerbájdžánu?“ Papež: „K Ázerbájdžáncům budu mluvit o pravdě, o tom, co jsem viděl, o tom, co slyším. Samozřejmě je také povzbudím. Setkal jsem se s jejich prezidentem a mluvil jsem s ním. Řeknu jim také, že válčit kvůli malému kousku země – protože takový ve skutečnosti je – považuji za cosi obskurního. Říkám to ale všem – jak Arménům, tak Ázerbajdžáncům. Možná nemohou nalézt způsob, jak mír uzavřít, a na tom je třeba pracovat. Nevím, co více bych měl říci. Vyslovím to, co v onu chvíli budu mít na srdci, ale vždy z kladného úhlu pohledu, ve smyslu hledání řešení, která by byla průchodná a dovedla by dál.“   “Chtěli bychom vám ze srdce poděkovat za jarní vánek, který proudí církví. A pak jedna otázka: Proč jste se při promluvě v prezidentském paláci rozhodl, že doplníte slovo „genocida“? Myslíte si, že je užitečné, aby v souvislosti s touto bolestnou otázkou zavládl v oné komplikované oblasti pokoj?“ Papež: „Děkuji. Když se v Argentině mluvilo o vyhlazování Arménů, vždy se užívalo slova „genocida“. V buenosaireské katedrále jsme na třetí oltář v levé lodi umístili kamenný kříž na památku „arménské genocidy“. Na inauguraci přišli dva arménští arbiskupové – apoštolské a katolické církve. Arcibiskup apoštolské církve pak v katolickém kostele sv. Bartoloměje dal vybudovat oltář věnovaný tomuto světci… Jiné slovo (než genocida) jsem nikdy neznal, přicházím s ním. Až po příjezdu do Říma jsem zaslechl jiné termíny jako „Velké zlo“ anebo „strašná tragédie“ – původní arménský výraz ale neumím vyslovit. Říkají mi, že mluvit o „genocidě“ je urážlivé a že je třeba používat ten druhý termín. Odjakživa jsem mluvil o třech genocidách minulého století – vždy o třech. První byla arménská, druhou způsobil Hitler a třetí Stalin. Jsou tři. A pak existují také jiné menší genocidy, kupříkladu v Africe, ale v souvislosti se dvěma světovými válkami zůstávají tyto tři. Zeptal jsem se tedy, proč nemohu používat slovo genocida. Řekli mi, že podle některých názorů není pravda, že tu došlo k genocidě. Jiný člověk – právník – mi sdělil něco velmi zajímavého: Slovo genocida, vysvětloval, je odborný výraz, který není synonymem „vyvražďování“. Je možné mluvit o vyhlazování, avšak potvrzení genocidy obnáší povinnost reparací a podobně… To mi tedy řekl jeden právník. Když jsem si vloni připravoval promluvu (ke stému výročí genocidy Arménů, pozn. překl.), všiml jsem si, že sv. Jan Pavel II. použil oba dva termíny – „Velké zlo“ i „genocida“. A mezi uvozovkami jsem ho tedy citoval. Nemělo to dobrý dopad – turecká vláda vydala prohlášení, během několika dní odvolala svého velvyslance – což je výborný člověk, pozval nás do Turecka! – který se opět vrátil před pár měsíci. Nastalo tedy období velvyslaneckého půstu (smích), ale právo na to má – právo na protest máme všichni, ne? Promluva v prezidentském paláci zprvu toto slovo neobsahovala – odpovím, proč jsem je dodal. Poté, co jsem vyslechl prezidentův projev, po svých minulých zkušenostech s tímto slovem a poté, co jsem je veřejně vloni vyslovil v bazilice sv. Petra, by vyznělo velmi podivně, kdybych alespoň nevyslovil totéž. Chtěl jsem nicméně zdůraznit ještě něco jiného a domnívám se, že jsem řekl: „Při této genocidě, stejně jako při dalších dvou, velké světové mocnosti odvracely zrak“. V tom spočívá obvinění. Za druhé světové války měly některé mocnosti fotografie železniční trati, která vedla do Auschwitz – mohly ji bombardovat, ale neudělaly to. Dám příklad – proč nikdo nemluví o arménské genocidě v kontextu první světové války a v rámci druhé světové války se mluví o střetu Hitlera se Stalinem a Jaltské konferenci, ale nikoli o lágrech? To je nutné vyzdvihnout a klást historické otázky: Proč jste to vy, mocnosti, neudělaly? Neobviňuji, ptám se… Je to zajímavé, pohledy byly upřené na válku a mnoho dalšího, ale onen národ? A pak – nevím, zda je to pravda, a velmi by mne těšilo, kdybych se to dozvěděl – Hitler prý pronesl, když pronásledoval Židy: „Kdo si dnes vzpomene na Armény? Připravme stejný konec Židům!“. Možná to není pravda, nýbrž pouhý klep, v každém případě jsem to zaslechl. Ať se tím zabývají historici a zjistí, zda je to tak. Myslím, že jsem odpověděl. Ono slovo (genocida) jsem však nikdy neřekl v urážlivém duchu, spíše ve snaze o objektivitu.“   Edward Pentin, national Catholic Register: Svatý otče, zdá se, že stejně jako Jan Pavel II. podporujete Evropskou Unii: chválil jste evropský projekt, když jste nedávno přebíral Cenu Karla Velikého. Budí ve vás obavy to, že by Brexit mohl vést k desintegraci Evropy a možná i k válce? Papež: „Válka už v Evropě je! Je tu atmosféra roztržky a nejen v Evropě, nýbrž i v jednotlivých zemí. Vzpomeňme například na Katalánsko, na Skotsko v loňském roce... Nechci tvrdit, že tyto roztržky jsou nebezpečné, avšak musíme je dobře prozkoumat a dříve než učiníme kroky směrem k rozdělení, vést důkladné rozhovory a hledat schůdná řešení. Nezkoumal jsem podrobně, jaké důvody vedly k tomu, že se Spojené království odhodlalo k tomuto rozhodnutí. Některá rozhodnutí toho druhu – a myslím, že jsem o tom už kdesi mluvil – rozhodnutí o nezávislosti, jsou vedena touhou po emancipaci. Například všechny latinskoamerické země či africké státy se osamostatnily od madridské či lisabonské koruny, nebo v Africe od Paříže, Londýna, od Amsterodamu, Indonézie v první řadě... Emancipace je pochopitelnější, protože ji motivuje jistá kultura, určitý způsob myšlení. Oproti tomu při secesi (odtržení části území státu a vznik státu nového) – a nemluvím ještě o Brexitu – mám na mysli Skotsko, jde o to, čemu se začalo říkat „balkanizace“ – a nechci nikoho urazit, používám pouze slovo, které užívají politici. Nechci se nijak dotknout Balkánců! Jde tu v podstatě o secesi, nikoli emancipaci, a na jejím pozadí jsou různá podání skutečnosti, kultury, nedorozumění, ale také mnoho dobré vůle. Jednu věc bych chtěl říci jasně: pro mne jednota vždy znamená víc než konflikt, vždycky! Jednota i bratrství však mohou mít nejrůznější výraz. A tady se dostáváme k Evropské Unii: jistě je lepší než nepřátelství nebo distancování. Řekněme, že bratrství je lepší než distancování a mosty jsou lepší než zdi. To všechno nás má vést k zamyšlení. Jednotlivá země se může na věc dívat tak, že je v Evropské unii, ale chce si zachovat některé své věci, svou vlastní kulturu. Evropská unie by v sobě měla nalézt sílu – a nyní se dostávám k Ceně Karla Velikého – kterou měla ve svých počátcích. Jde o kreativitu a také o „zdravou nejednotnost“, totiž dopřávat větší nezávislost, větší svobodu jednotlivým unijním zemím. Promyslet jinou formu Unie, být kreativní. Jde o kreativitu v nacházení pracovních míst, v hospodářství. Dnešní tekutá ekonomie v Evropě má za následek, že například v Itálii 40% mladých lidí od pětadvaceti let nemá práci! Něco v té mohutné Unii nefunguje, ale nevylévejme s vaničkou i dítě... Snažme se věci zachraňovat a znovu vytvářet, protože nové tvoření lidských věcí – a také naší osobnosti, je proces, který má probíhat neustále. Dospívající člověk není totéž co dospělý nebo starý: je tímtéž i není tímtéž, neustále se znovu utváří. A to mu dává život a chuť žít, dává mu to plodnost. A to chci zdůraznit: dvě klíčová slova pro Evropskou unii dnes jsou kreativita a plodnost. V tom je výzva. Tak to přinejmenším vidím já.“