Z činnosti papeže Františka výtah z www.radiovaticana.cz

Petrův nástupce zahájil předsynodní setkání mladých lidí   Řím. Papež František trávil dnešní slavnost sv. Josefa, na níž připadá páté výročí jeho nástupu na Petrův stolec, s mladými delegáty předsynodního jednání, které v přípravě na říjnovou biskupskou synodu o mládeži zorganizoval její generální sekretariát. Do římské Papežské mezinárodní koleje Mater Ecclesiae se sjelo více než tři sta mladých lidí z celého světa, včetně České republiky, kterou zastupují Markéta Imlaufová z Pedagogické fakulty Karlovy univerzity a misionář oblát Oto Medvec. Dalších téměř patnáct tisíc lidí se do týdenní pre-synody, ze které vzejde závěrečný dokument jako jeden z podkladů synodních otců, zapojilo prostřednictvím sociálních sítí.   Papež František před úvodní modlitbou pronesl: „Ať nyní každý ve své víře či pochybnostech, v tom, co má v duši, myslí na Boha, na potřebu Boha, na svou pochybnost, zda Bůh existuje, na své svědomí a prosí za požehnání a Boží dobrotu pro nás všechny. Amen“.   V obsáhlé promluvě, která předcházela spontánnímu rozhovoru s mladými lidmi, pak římský biskup nejprve vymezil zásady pracovního jednání – upřímný, odvážný a neostýchavý dialog, avšak zároveň pokorné naslouchání a právo na vyslovení různých názorů. Mínění mladých lidí je pro církev nepostradatelné, dodal, poněvadž v mnoha chvílích církevních dějin, stejně jako v četných biblických příbězích, Bůh promlouval právě hlasem nejmladší generace – kupříkladu v Samuelovi, Davidovi a Danielovi.   „Ve svízelných okamžicích posouvá Pán dějiny kupředu za pomoci mladých lidí, protože se nestydí a říkají pravdu. Tím nemyslím, že by byli drzí, ale směle říkají pravdu. (...) Nerodí se jako světci, spravedliví a vzory druhých lidí, nýbrž jsou to hřešící muži a ženy, kteří nicméně mají chuť udělat něco dobrého. Bůh je k tomu podnítil, a oni to vykonali, což je krásné. Nemusíme se tedy domnívat, že jsme tu na akci vyhrazené kněžím a sestrám, nikoli, je pro všechny. Pro vás mladé obzvláště, protože v sobě máte sílu k vyslovení věcí, k naslouchání, ke smíchu, ale také k pláči. My dospělí jsme častokrát už zapomněli na schopnost plakat...“   Papež podotkl, že o mladých lidech se příliš často mluví, aniž by se jim dala možnost klást otázky, a že také nejlepší analýzy o mládežnickém světě navzdory své užitečnosti nemohou nahradit přímé setkání.   „Mám pocit, že nás obklopuje kultura, která na jedné straně činí modlu z nikdy nepomíjejícího mládí, na druhé vyřazuje mladé lidi z protagonismu. Uplatňuje se filozofie make-upu – lidé stárnou a líčí se, aby vypadali mladší, ale mladým lidem růst nedopřávají.“   „Co se stane s mladým člověkem, který nenajde práci? Onemocní depresí, upadne do závislostí, zasebevraždí se – přičemž je zajímavé, že všechny statistiky o juvenilní sebevražednosti jsou zfalšované, opravdu všechny – anebo se z něj stane rebel, což je svým způsobem také sebevražda. Nastoupí do letadla a odletí do města, které nechci jmenovat, dá se naverbovat do Islámského státu anebo jiného guerrilového hnutí, aby měl smysl života a měsíční gáži. To je sociální hřích a společnost za něj nese odpovědnost.“