Z činnosti papeže Františka výtah z www.radiovaticana.cz

Rozhovor papeže Františka k putování relikvií sv. Jana XXIII.   „Přál bych si, aby se nechodili jen dívat na jeho tělo v rakvi za sklem, ale především aby na sobě cítili jeho pohled, cítili, že se k nim obrací a vybízí je, aby hleděli na to, co je vskutku důležité, totiž – jak říkal v posledním období svého život – onen kříž s Ukřižovaným, který pověsil před své lůžko, s nímž rozmlouval a jemuž naslouchal, na který hleděl a jehož pohled na sobě pociťoval.“ Tak komentoval papež František dnes zahájené putování tělesných ostatků papeže Jana XXIII. po jeho rodných končinách. Skleněná schránka s jeho tělem bude během příštího měsíce vystavena na řadě míst bergamské diecéze, včetně městečka Sotto il Monte, kde se Angelo Giuseppe Roncalli 25. listopadu 1881 narodil.   Nestydět se dotýkat Kristova těla Deník L´Eco di Bergamo dnes přinesl k této příležitosti exkluzívní rozhovor s papežem Františkem. Redaktoři se Svatého otce zeptali, jak mínil slova pronesená při kanonizaci papeže Roncalliho a Jana Pavla II., kdy řekl, že tito dva Nástupci sv. Petra „měli odvahu hledět na Ježíšovy rány, dotýkat se svýma rukama jeho ran a jeho probodeného boku. Nestyděli se dotýkat Kristova těla“. Papež František připomněl Ježíšova slova: cokoli jste učinili pro jednoho z těchto mých nejmenších bratří, pro mne jste učinili. Křesťanství totiž není filozofie ani soubor morálních zásad, nýbrž je především setkáním s Ježíšem Kristem, který se nechává rozpoznat v těle bratří a sester, vysvětlil dále.   Církev ve službě člověku „Příběh Angela Giuseppe Roncalliho, daleko dříve než se stal papežem, doprovází tato gesta blízkosti k tělu chudých lidí, nemocných (… ) Co shledávám na papeži Janovi blízké a co mne inspiruje? – pokračoval řečnickou otázkou František – Krátce před svou smrtí se svěřil, že tajemství jeho kněžství spočívá v Kříži v jeho ložnici, k němuž upírá zrak a který s ním mluví, jak jsem právě zmínil. V Jeho rozevřené náruči, která mu připomínala, že zemřel za všechny, že jeho láska, milosrdenství a odpuštění nikoho neodmítá. V tomto je mi blízký. Člověk, světec, který neznal slovo nepřítel, kterému se nelíbila slova jako křížová výprava či proselytismus, který vždy hledal to, co spojuje, měl důvěru v Boha a v člověku viděl Jeho obraz, s vědomím, že církev je povolána sloužit člověku jako takovému a nikoli pouze katolíkům, hájit především a na všech místech lidská práva, nejen práva katolické církve, s vědomím, že papež musí budovat mosty.“   Proti intrikářům a zpátečníkům V souvislosti s rolí katolických sdělovacích prostředků ve společnosti poukázal papež František na odpovědnost člověka v nakládání se slovem. Varoval před nabubřelým egoismem, který vede ke zneužívání schopnosti komunikovat a inklinuje k manipulaci se čtenářem. Hrozí to také v církvi, když se neřídí logikou společenství nýbrž spolčování. „Může se stát, že se začnou spřádat skutečné válečné strategie namířené proti někomu s cílem získat moc, ať už se projevuje v ekonomické rovině nebo v postavení,“ varoval papež. Protilátku proti těmto postupům radí hledat v lidech „připravených naslouchat a vést rozhovor, kteří nechovají v srdci rozpor a zášť, dokáží zodpovědně užívat média a jsou schopni velkých vizí a konfrontace na vysoké úrovni“. „Ačkoli si uvědomuji, že to není snadné, protože se vždycky najde někdo, kdo se ohlíží zpět místo aby hleděl vpřed, jako ti pastýři, kteří se bojí nových úkolů stojících před církví a které papež Jan nazýval proroky zkázy.“   Mír jako integrální rozvoj člověka a národů Dnes probíhá více válek než tenkrát – reagoval papež František na dotaz připomínající roli Jana XXIII. v Karibské krizi a dnešní situaci, v níž velké světové mocnosti mění světový řád. Jak poznamenal, nové konflikty se sice částečně nadále vedou zbraněmi, ale také méně viditelnými mechanismy. „Pravým úkolem církve však není měnit vlády, nýbrž nechat vstoupit logiku evangelia do myšlení a činů vládců,“ pokračoval papež. „Je zapotřebí pochopit, že mír nemá být chápán jako absence války, nýbrž spíše jako integrální rozvoj lidí a národů.“ Právě k tomu odkazoval také papež Jan v encyklice Pacem in Terris, dodal František.   Synoda pro mládež – nepředstírat, že se nic nezměnilo Příští synoda věnovaná mládeži má být podle papeže Františka velkou lekcí naslouchání. “Také proto, abychom pochopili, jak se obnovit jako církev, abychom jim stáli nablízku a nepředstírali, že se po dlouhé generace nic nezměnilo,“ dodává v rozhovoru pro severoitalský deník. I v této věci má mnoho co říci papež Jan, dodal František a ocitoval jeho slova zapsaná v „Deníku duše“, která – jak poznamenal - byť promlouvají jazykem své doby, říkají všechno: „Budu milovat mladé jako matka, ale vždy v Pánu a s úmyslem vychovat v nich poctivé syny Církve.“   Periferie je stále více existenciálním konceptem „Církev je ze své podstaty misionářská. Musí vycházet, aby svědčila o úžasu z evangelia a neonemocněla sebeztažností… Ano, je evangelizátorka. Byla jí včera. Je jí dnes. Bude jí zítra. A je krásné, když diecéze rozšiřují své horizonty a žijí tento exodus, jakkoli to stojí oběti, aby dosáhly na periferie, které potřebují evangelium… Avšak periferie jsou stále méně geografickým konceptem a stále více konceptem existenciálním,“ reagoval papež František na otázku po roli misií v dnešním světě. Misijní působení neznamená šíření náboženské ideologie, upozorňoval dále. „Skrze misijní působení církve evangelizuje Ježíš Kristus. Skrze hlásání evangelia se Ježíš vždy znovu stává naším současníkem.“ Právě v tom je jádro našeho poselství, které má být založeno na svědectví a na ponoření se do reality, s níž přicházíme do styku.   Lidstvo jako komunita bez hranic Další otázka patřila migrantům. Bergamská provincie patří mezi ty, kam se jich uchýlilo nejvíce, a proto se setkává také se stále větším odporem proti tomuto dnešnímu fenoménu. František zopakoval své přesvědčení, že „zdi budované ze strachu, abychom neviděli utrpení bratra, který by mohl rušit, chtějí chránit to, co by mělo být sdíleno“. Podotkl také, že nejde pouze o věc velkorysosti či solidarity. „Je tu mnoho práce, je zapotřebí vytvořit novou kulturu, novou mentalitu, vychovat nové generace k tomu, aby myslely jako jediná lidská rodina jako komunita bez hranic.“   Neobětovat práci konzumu Bergamští novináři se zeptali papeže také na jeho ekonomickou vizi. Jak připomněli, František mnohokrát opakoval, že dnešní ekonomický model zabíjí, že je nutné reformovat současnou verzi kapitalismu a vyjít přitom z každodenní praxe a užívání společných dober solidárním způsobem s ohledem na stvoření a na chudobu, s níž se setkáváme ve svém okolí. Je to uskutečnitelný model, ptali se? Papež reagoval s tím, že jde o cíl, nikoli o model. „Je to především otázka důstojnosti – pokračoval. Skutečná kultura práce neznamená pouze umět produkovat, ale vyrovnávat se se vzorci udržitelné spotřeby. Pokud totiž obětujeme práci konzumu, dojde spolu s tím i k výprodeji všech jejích příbuzných jako je důstojnost, respekt, čest a svoboda“.   Vnitřní síla křesťanství „Takzvaně postmoderní situace, poslední či téměř poslední etapa cesty Západu, připomíná tak trochu osud ztroskotanců, kteří se snaží postavit prám,“ konstatoval František ke stavu společnosti v Evropě. Jak dodal, za této situace „absolutní identifikace západní kultury s křesťanstvím už nedává smysl“. Nicméně otázka zní jinak, pokračoval: „Má křesťanství vnitřní sílu k obnově ve své evangelijní přirozenosti na základě radostné zprávy o Kristu pro nás ukřižovaném a zmrtvýchvstalém?“ –„ Samozřejmě, že ano!“ – odpovídá papež s poukazem na mnoho tragických období v dějinách, ze kterých vyvedl lidstvo hlas „proroků nadšených pro pravdu a smysl života“ a kteří jsou také dnes kompasem pro ztroskotance naší doby. V závěru svého rozhovoru pro deník L´ Eco di Bergamo se papež František přihlásil k názorům těch myslitelů a teologů, kteří tvrdí, že křesťanství budoucnosti bude buď konkrétněji katolické, univerzální a eklesiální s respektem k různým kulturám a stále větším důrazem na charitu a nasazení za spravedlnost a mír – nebo nebude vůbec.   Poslední dotaz mířil na časté ztotožňování „terorismu a islamismu“, které v některých případech vede k paušálnímu odsouzení jakékoli náboženské formy jako potenciálně „fundamentalistické“. František zareagoval s tím, že toto ztotožnění je „lež a hloupost“. Pokud jde o roli náboženství, řekl že jejich nejdůležitější úlohou je prosazovat „kulturu setkání spolu s pravou výchovou a zodpovědným chováním v péči o Stvoření“.